Animefest je nejstarší, největší a nejlepší festival japonského animovaného filmu u nás, který se koná pravidelně začátkem května v Brně. Letošní ročník proběhl v době od 4. do 6. května 2012 nově na brněnském výstavišti a v jeho organizaci jsem měla pařáty i já. Ne tedy v organizaci na místě, tam jsem pouze přicmrndávala a střihla si jednu přednášku, měla jsem pod palcem především sekci webových soutěží, které probíhaly už několik měsíců před samotnou akcí. Pokud si pamatujete na slogan z roku 2009 „Con, který trvá celý rok“, tak vězte, že pro některé z organizátorů je to dodnes pravda. Kdo chce vědět, jak jsem letošní ročník prožila já, nechť si přečte tento nehorázně dlouhý článek.

Formu tohoto reportu ovlivní dva faktory zmíněné v nadpisu. Prvním z nich je, že jsem celou akci vnímala z pozice organizátora a mám tak trochu chuť napsat report naruby. Návštěvníci píšou o tom, jak se jim líbilo nebo nelíbilo na akci, takže já bych naopak mohla napsat, jak se mi líbili návštěvníci :) Druhým faktorem je pak to, že chřipka, se kterou jsem celý festival absolvovala, mi už trochu přerostla přes hlavu a zůstala jsem doma na neschopence. Co to znamená pro tento článek? Že mám spoustu času ho napsat pořádně dlouhý!  Ale nebojte, rozdělím to na dvě části. V první jen bodově vyjmenuji pár lidí, kteří mě během akce něčím potěšili, ve druhé se pak podrobněji rozepíšu o všech subjektivně podaných náhodných a nezajímavých věcech, které mě na letošním Animefestu potkaly.

Kterak jste byli úžasní

Nevím, jestli jsem měla zastřené smysly chřipkou nebo čím to bylo, každopádně mi letos na festu připadalo strašně moc lidí jako neskutečně skvělí jedinci. Dokonce i ti, kteří byli úžasní už defaultně, mi přišli tentokrát ještě úžasnější. A to já na lidi koukám povětšinou skepticky, takovou koncentraci parádních lidí jsem neviděla, ani nepamatuju. Abych to shrnula, hromada z vás mě ohromně potěšila tím, jací jste nebo co jste dělali a děláte. Tady je random výběr pro příklad:

• Rozmanití cosplayeři – měla jsem fakt radost, jak se zóna zájmů (nejen) cosplayerů postupně rozšiřuje i mimo anime. Krom všech školaček, robotů a zvířátek tak člověk mohl na festu narazit třeba na dokonalé nazgûly nebo Disney princezny.
• Stejně tak ti, co se prohrabovali plackami a docenili spoustu neanime věcí. Plus prodejci těch placek, samozřejmě.
• Zahraniční hosté – že vůbec přijeli a byli prostě okouzlující.
• Skeletom – za erární čaj – geniální nápad, co mi zachránil hlas.
• Cyloni – jsou prostě skvělí. A kreativní.
• Technici v sále A –  během mojí přednášky neselhala žádná technika a to se rovná malému zázraku.
• Kreativní návštěvník mé přednášky, co vymyslel bu bu bu.
• „Free whatever“ řada – oceňuji imaginativní přístup, free hugs už jsou nuda.
• Cosplayerky z Nichijou a Skip Beat – jen tak, že tam byly.
• Otaku, co umí anglicky natolik, že přednáška a workshop J. Clementse nemusely být tlumočeny.
• Claire a její ukulele – mám radost z každého, kdo si pořídí ukulele, a z těch, co ho nosí na veřejnost dvojnásobnou.
• Filip a Ledman – že dali přednost obědu v Indii s námi před pivovarem s davem.
• Vrchní organizátorstvo – za zachování chladných hlav i při zdánlivém konci světa (a že jich je vždycky za fest hned několik) a vůbec.
• A spousta dalších lidí, především návštěvníci, kteří se chovali ukázněně.

Kompletní report z akce („TL;DR report“)

Pátek

V Brně se nám podařilo celkem rychle najít správnou šalinu a přítomnost hlučných, divně oblečených lidí nás v tom jen utvrdila. Na výstaviště jsme se dostali někdy okolo půl šesté, odhodili zavazadla, rozkoukali se po prostorách a show mohla začít.

Úderem šesté hodiny jsme se samozřejmě šli podívat na zahájení. Byly trochu zmatky v organizaci vpouštění obecenstva dovnitř – zda se smí stát v Rotundě za sedačkami nebo ne, což nejdřív bylo zakázané, ale v pozdějších hodinách už tam byli lidé pouštěni. Později jsem se ale dozvěděla, že zmatky nebyly úplně na naší straně. Původní pokyny od vedení výstaviště obsahovaly opravdu zákaz stání kdekoliv mimo židle. Až po náporu návštěvníků jsme dostali výjimku na státní diváků tam, kde to nebude přímo v rozporu s požárními předpisy.

Zahájení probíhalo, jak mělo. Krátké úvodní slovo od Trpaslíka a Kalisto, seznámení s pravidly, představení zahraničních hostů a uvedení živých maskotů jako náhrady za absenci pokračování mangy v letošním zinu. Na maskotech musím ocenit především provedení kostýmů. Fusska byla doslova jak vystřižená z plakátu a Aldy co neměl jak vystřižené z plakátu, to dohnal šarmem. Po maskotech přišlo na řadu promítání soutěžních AMV. Vydržela jsem jich asi 10, nicméně po zjištění, že jich není 12, ale 16, jsem si přiznala, že to do konce nedám a vyrazila radši na průzkum okolí.

Na chvíli jsme zakotvili v Maid Café, kde jsme po pár minutách potkali Elien, která nás obdařila orgovskými visačkami. Byly mi uděleny tři hvězdy. Pokud je to hodnocení podobné hotelům, tak to vůbec není zlé. Slušná úroveň, kvalitní služby, jen trochu menší výběr snídaní – to zní jako já.

Ke své nelibosti jsem zjistila, že hlas se mi zhoršuje každou minutou. Zkusila jsem to vylepšit čajem v Maidu a asi pěti Strepsilskami a výsledek nic moc. Začínala jsem se seriózně obávat, jestli vůbec budu schopná na přednášce něco říct, ale na zrušení už bylo pozdě.

Hlas se mi začal zlepšovat (resp. se vůbec objevovat) až zázračnou kombinací Hejtyho hašlerek a erárního čaje. Ve chvíli, kdy jsem ve skladu objevila krabici Liptonu, rychlovarnou minikonvičku a půllitrové kelímky, blahořečila jsem Skeletoma za prozíravost v nákupu zásob a záchranu mé přednášky. Další naprostou prkotinou, která mě ale v ten moment vážně potěšila, bylo objevení skvělé fíčury mé nové sukně. Pořídila jsem si totiž pár dní před festem zbrusu novou sukni, abych nepřednášela v okoukaném ohozu. Až tady jsem ale zjistila, že ona sukně obsahuje naprosto ultimátní poutko jako stvořené k přivázání visačky. Bylo na dokonale příhodném místě a pouze na jedné straně sukně, takže nemohlo být zamýšlené na nic jiného. I zaradovala jsem se z vydařeného nákupu a s kýblem čaje v ruce vyrazila vstříc zas nějakému tomu programu.

Zašlí jsme  na experimentální zkoušku nové soutěže Mlsné jazýčky. Ve zkratce šlo o to, že několika zábavným „otaku celebritám“ se zavázanýma očima bylo podáváno různou měrou chutné či nechutné jídlo a pití a jejich úkolem bylo poznat, co pozřeli, nebo to vysvětlit publiku tak, aby uhodlo. Soutěž moderoval Trpaslík a u stolečku se surovinami se krčili a potutelně usmívali Prasátko s Hintzuem, tak předpokládám, že v tom měli taky pařáty. Na to, že to byla v podstatě veřejná zkouška ještě ne úplně vychytané soutěže, užili jsme si vcelku zábavnou hodinku. Pro ilustraci jeden příklad dialogu:

Trpaslík (moderátor): Popiš divákům, co jsi právě vypil.
Alexej (soutěžící): Je to takové nemastné, neslané, úplně bez chuti. A  není v tom žádný alkohol.
Kdosi v publiku: Voda.
Trpaslík: Ne, voda to není. Dám vám nápovědu. Začíná to na Č…
Kdosi v publiku: Čůrání.
Kdosi v publiku 2: Čaj?
Trpaslík: Ano správně, byl to Čaj Moči (skutečný název japonského čaje)
Publikum: Takže ten první měl pravdu!

Soutěž byla korunována spontánní odplatou soutěžících, kdy se vrhli na organizátory a přinutili je ochutnat jejich vlastní medicínu v ještě horším provedení – smíchali některé ingredience ze soutěže dohromady. Tvůrci soutěže tak byli nuceni pozřít skvosty jako „jesenka s wasabi“ a „dali jsme tam všechno to hnusný a ještě čili pastu“. Doufám, že tvůrci soutěže do příště vychytají všechny mouchy a tenhle typ programu se bude příští rok opakovat. Nakonec to totiž bylo zábavnější, než jsem čekala.

Po soutěži už byl už skoro čas na moji přednášku – Zájmové aktivity na školní půdě. Letos mi před festivalem byla dána možnost zažádat si o cokoliv, co budu k přednášce potřebovat, že mi to bude logistickou sekcí splněno. Napsala jsem si o kompetentního technika a funkční prezentér. Když už jsem byla v tom, připsala jsem ještě stoleček a minerálku, které mi sice nakonec dopraveny nebyly, ale hlavně, že vyšly první 2 body požadavku. A stoleček se povedlo na místě operativně taky někde ukradnout, takže paráda. Šlo o první přednášku na Animefestu, kde mi neselhala žádná technika. Zázrak! Abych to vykompenzovala, selhával mi aspoň hlas. Ale mnohem míň, než jsem čekala. Rozmluvila jsem se celkem slušně. Ale jak jsem byla unavená a nemocná, povedlo se mi vynechat několik připravených skvělých vtipů, včetně jednoho na Greka. No nic, smůla. Přednáška rozhodně nebyla zdaleka stoprocentní, ale doufám, že si z ní diváci odnesli aspoň něco. Minimální cíl, aby si všichni zapamatovali, že klub se řekne „bu“, byl, zdá se, splněn. Někteří diváci byli dokonce schopni dané slovíčko rovnou kreativně použít. Člověk, který na místě vymyslel „strašící klub bu bu bu“ mě opravdu potěšil a pobavil.

Na našem programu následovala hintzuova přednáška. Moc si z ní nepamatuji, protože mě rozptylovala spousta věcí: únava, rozlitý zbytek čaje, festovní zin, zvonící budík v batohu… Znáte takovou tu trapnou situaci, kdy vám pekelně dlouho zvoní telefon, ale nepoznáte ho, protože máte nové vyzvánění/telefon? Tak něco podobného se mi stalo s budíkem, který jsem si přinesla pro svou vlastní přednášku. Z nějakého důvodu na něm byl nastavený alarm na za deset půlnoc. Naštěstí mě napadlo dost brzy, že to pípání může být můj budík, naneštěstí jsem ale nezjistila, jak vypnout. Zachránil to Jarník, který s ním hrdinně vyběhl ze sálu a tam ho nějak zneškodnil.

Co se samotné přednášky týče, překvapilo mě, že v sále byl kromě mě pouze jeden další člověk, co se přiznal k tomu, že viděl Black Heaven. No tak lidi, přece jsem to na přednášce na Akiconu nedoporučovala jen tak pro srandu králíkům!

Po přednášce už jsme se jen tak poflakovali po prostorách festu. Chvíli jsme si povídali s Motim, protože měl v tu chvíli nejlepší tričko v okolí a Ledman se Seritkou nám někam utekli (stíhali poslední rozjezd či tak něco). Ledman měl mimochodem taky parádní triko (časem možná doplním fotky).

Sobota

Sobota patřila mistrovství v tanečních hrách a obřímu dilematu, zda se účastnit. Když jsem letos na Silvestru zjistila, jak mé DDR skilly příšerně propadly, dala jsem si předsevzetí, že zase natrénuju aspoň na takovou úroveň, abych mohla do kvalifikace na mistrovství. Hezky jsem si naplánovala tréninkový plán do října, kdy se mělo mistrovství konat a najednou PLESK, mistrovství bude už v květnu na Animefestu. Fajn, začala jsem trénovat trochu rychlejš a snížila své cíle (stačí, když se za sebe v té kvalifikaci nebudu moc stydět). Jak se blížil fest a rozhodlo se, že letos budou mužská a ženská kategorie zvlášť, začalo to vypadat nadějně a pak zas PLESK. Ta pitomá chřipka. Na MČR jsem se fakt hrozně těšila, ale nebyla jsem úplně ve stavu, kdy by asi bylo vhodné skákat. Ale poslední dva roky jsem se na mistrovství z různých důvodů nedostala a tentokrát přijelo za mnou na AF… V noci z pátka na sobotu jsem se sice viděla pravděpodobněji na pohotovosti než na padu, ale ráno mi zas otrnulo a přišlo mi, že krom bolesti v krku jsem vlastně úplně fit. A zde přišlo mega dilema. Bádala jsem a bádala, než přišel okamžik O, tedy K – kvalifikace. Věděla jsem, že kdybych to aspoň nezkusila, celý rok bych si to vyčítala, tak jsem si řekla, že kvalifikace a konec. Z ženské kategorie měly postoupit jen 4 finalistky a pady dost missovaly, takže jsem to viděla bez naděje na postup.

Jaké bylo moje překvapení pár hodin poté, když jsem zjistila, že jsem postoupila nejen do finále žen, ale těsně i do mezinárodní soutěže bez rozdílu pohlaví, která měla s MČR společnou kvalifikaci. A dilema začalo nanovo. Nakonec jsem se rozhodla pro cestu kompromisu touhy a odpovědnosti – mistrovství odskáču, z mezinárodního turnaje odstoupím a v pondělí si zajdu k doktorovi a případně se poctivě vyležím.

Než začal hlavní turnaj, zašla jsem na oběd s partou pár fajnových lidí, které jsem ráda po delší době viděla, do místní putyky Železná růže. Stihli jsme to těsně před vyjedením posledních zásob, takže oběd v pohodě. A Bojindovy nezaměnitelné historky mu dodaly ten správný šmrnc. Akorát ten čaj už mi pomalu začínal lézt krkem.

Do ženského finále mistrovství postoupila skvadra ve složení S’Tsung, Centime, Rin a já, takže bylo v podstatě předem jasné, že si to s Rin rozdáme o třetí místo. A tak se také stalo. Původně jsme dle pravidel měly skákat songy obtížnosti 10, ale známe své limity a ukecaly jsme to na 9. Byl to super souboj a nakonec jsme prohrála jen o 0.7%, škoda jen, že jsem si to nemohla víc užít. Každopádně nelituju.

Díky tomu, že jsem vzdala ten mezinárodní turnaj, měla jsem čas jít se podívat na přednášku Jonathana Clementse Wrong About Anime, která byla famózní. Takhle si představuji zasvěcenou přednášku zahraničního hosta. Mám ráda lidi, kteří se ve svém oboru fakt vyznají a navíc dokážou vše brát s nadhledem. A ještě to podat s vtipem. Měla jsem radost, že valná většina sálu rozuměla dostatečně anglicky a odhlasovala přednášku bez tlumočení a zachránila tím polovinu času zajímavého vyprávění. Pro ty, kteří nerozuměli nebo se na přednášku nedostali, chystáme záznam i s titulky.

Po Jonathanovi následovalo v Rotundě vyhlášení soutěží, které jsem začínala já rekapitulací výsledků websoutěží. Původně jsem je chtěla rozebrat podrobně, nabádat k účasti na dalších ročnících a vyhlásit nějaký minisraz pro účastníky. Bohužel na to ale nebyl čas a nebyl hlas, tak jsem jen stručně zopákla vítěze soutěží a tradá z pódia ke svému asi miliontému čaji a hašlerce. Stejně věřím, že i další rok bude účast v soutěžích hojná, i bez spešl pobídek a srazů. Kdyžtak příští rok.

Po dobu vyhlašování dalších soutěží jsme v zákulisí rozebírali zajímavou otázku, zda Shookie Monster voní po sušenkách či nikoliv. Důvěrné zdroje nám pak potvrdily, že správná odpověď je ano.

Na žádnou další přednášku se nám ten večer přes obří fronty už nepodařilo dostat a tak jsme zbytek dne trávili průběžným pokecem s kamarády prokládaným různými speciálními situacemi. Psala jsem si o nich poznámky do mobilu, abych na ně do psaní reportu nezapomněla. Jedna z těch poznámek říká „navlhlý Grek mi ve výtahu vysvětluje, co je to futanari“. Inu, i takové věci se na Animefestu můžou stát. Další z pozoruhodných věcí byla řada lidí nabízejících nejrůznější služby, která se začala formovat ve druhém patře kongresového centra. Krom tradičních a už dost otřepaných free hugs, měli někteří v nabídce free brofists, free kicks nebo třeba free tickling. Zajímavé bylo pozorovat, jak se řada postupně rozrůstá o stále nové a zvláštnější jedince a nabídky. Lidová tvořivost mě prostě baví.

A když už jsem u lidové tvořivosti, (tuším, že Fussčin) nápad dát na stoly místo ubrusů papíry, byl naprosto geniální a přinesl ovoce. Návštěvníci se vyřádili parádně. Na stolech snad dokonce i víc než na obřím vzkazovníku u infostánku. Jen tak mimochodem, někdo si ve feedbacku stěžoval, že jsme neměli rušit vzkazovník… To byl tak nenápadný? I když někdo další zas lamentoval, že jsme neměli rušit přívěskovou soutěž (WHUT!?), takže začínám mít podezření,že se někteří návštěvníci musí žít ve zcela odlišné dimenzi než my. Čekám, kdy začnou psát, že jsme neměli rušit ten Animefest.

Abych se vrátila k sobotnímu večeru. Stihli jme během něj vyzkoušet ještě pár zcela nových věcí jako Reactable nebo Hanafudu. Obojí bylo super a měla jsem fakt radost, že nabízíme tak širokou paletu aktivit.

Neděle

V neděli jsme jako první z programu navštívili přednášku Pokémanz on teh Internetz. O pokémonech nevím ani zbla, ale internety jsou můj oblíbený předmět zkoumání. Přednášející dal na začátku hlasovat, kdo přišel kvůli pokémonům a kdo kvůli internetům a kupodivu jsem nebyla sama. Přednáška jako taková nezklamala. Nabízela přesně to, co jsem čekala – svěží lacinou 4chanoidní zábavu, což po ránu vyloženě bodlo. Prezentace v Prezi celkem pěkně provedená, jen mě zaráželo, že si přednášející často nepamatoval, co v prezentaci následuje. A to už měl tu samou přednášku prý poněkolikáté. Aspoň v tomhle by trochu přípravy na reprízu nezaškodilo. Ale celkově hodnotím kladně přehled v tématu a formu podání.

I před touto přednáškou jsem zažila dav rvoucí se dovnitř hlava nehlava. V tuhle chvíli jsem se snažila chránit svou sklenici s čajem (se kterou jsem během víkendu už téměř srostla) a říkala si, že ty pokémoni tedy musí být fakt něco. Davové mačkanice a fronty byly zcela zřejmě jedním z hlavních mínusů letošního ročníku (i když to, že do sálu se nikdy nevejdou všichni a návštěvníků se vždy objeví ještě víc, než jsme čekali, není žádná novinka). Co se ovšem týče konfliktů při vpouštění do sálů, přišlo mi, že chyba byla rovnoměrně na obou stranách. Někteří orgové se opravdu snažili usměrňovat masy nepřiměřeně hystericky, někteří návštěvníci se ovšem v takových chvílích taky chovali dost neurvale, div se navzájem nepodupali. Už teď se ale snažíme vymyslet nějaká opatření, jak se s těmi frontami propříště vypořádat, tak doufejme, že z toho něco vzejde.

Další program v neděli už jsme si nechali ujít a já měla konečně čas jít prozkoumat stánky v Rotundě. Přišla jsem naprosto v pravý čas, protože u stánku s plackami měli zrovna megaakci Vše za 30 a ještě 3+1 zdarma. Z nadšení jsem jim ještě nějaký čas všude dělala zaslouženou reklamu. Co všechno jsem ukořistila, můžete vidět na obrázku. Peněženka je ze stánku Yatta.pl.

Po přesunu do KC jsem svými slechy velmi rychle zmerčila ukulele na infostánku. Jeho majitelka byla od té dobroty a nechala mě si ho osahat. Roztomilé koncertní Lanikai v tmavém designu, na které jsem měla spadeno, ale v Praze ho neměli. Moji slintací session přerušil Shookie, který byl ukulelem taktéž fascinován, ale trochu jiným způsobem. Tak malou kytaru prý ještě neviděl…

Před zakončením jsme chtěli ještě stihnout oběd. Domluvili jsme se s mňangačiči a pár dalšími, že půjdem pojíst něco společně a pak po zakončení šup na vlak. Většina ale odhlasovala pro oběd pivovar a mně došlo, že mám poslední šanci vyzkoušet blízkou indickou restauraci, kterou mi kdosi doporučoval už před festem. Povedlo se mi ale oddělit malou skupinku indiechtivců a vyrazit s nimi. A stálo to za to. Jídlo opravdu perfektní. Mmm. Díky, že jste se s námi trhli.

Zakončení bylo, stejně jako zahájení, jaké má být, jen jsem byla tentokrát vytažena k sezení na pódiu. Asi aby bylo víc cílů, kdyby měli diváci připravená rajčata. Padlo pár chytrých připomínek a dotazů, několik vyčerpávajících odpovědí, nějaká ta vtipná historka a finiš! Akorát se to celé protáhlo přesně tak, že nám ujel ten hromadný vlak na Prahu, tak jsme ještě chvíli setrvali na Výstavišti a pomohli s úklidem. A to je už opravdu vše. Je toho 5 stránek, jsem zvědavá, zda někdo dočte až sem (bez přeskakování). Pokud ano, můžete si přimyslet své jméno do seznamu těch, co mě potěšili. A budu se těšit příští rok!

~fotky (c) Lusi, Molík a Hejty

Moje neoblíbenější skupina přijela poprvé za svou patnáctiletou kariéru do Prahy, aby dokázala, že má plné právo být mou nejoblíbenější skupinou. Mé přibližně osmileté čekání se vyplatilo, koncert stál opravdu za to!

Pokud jste si mysleli, že je v nadpisu článku chyba v datu, není. Koncert Belle & Sebastian v Roxy se konal opravdu už téměř před rokem, akorát moje pochybné řazení priorit mi dovolilo se k reportu z něj dostat až teď. Nicméně zážitek to byl opravdu silný, tak schválně uvidíme, co z něj zbylo.

Abych splnila úvodní osvětovou povinnost: Kdo neznáte Belle & Sebastian, běžte si o nich něco přečíst (aspoň na Wikipedii nebo jejich stránky) a hlavně poslechnout (1, 2, 3, 4, 5 – několik mnou náhodně vybraných různorodých písniček).

Povinnost splněna a teď už můžu přejít k samotnému koncertu. Od chvíle, co jsem zjistila, že moje nejoblíbenější kapela bude vystupovat v Praze, jsem se na koncert hrozně těšila. V to, že je jednou uvidím naživo, jsem doufala už od doby, co je znám, což jsem teď spočítala na nějakých 8 let. Skupina samotná existuje (s pár personálními proměnami) už celých 16 let a do minulého dubna v Čechách ještě ani jednou nebyli. Lístky jsem nakoupila téměř okamžitě a těšila jsem se jak na Vánoce.

Vzhledem k tomu, že se jejich hudba s každou novou deskou trochu mění (což je u dobrých kapel v podstatě běžné), jsem se ale trochu bála, že budou hrát především současný repertoár a že jsou má očekávání a těšení vážně trochu přes míru. Moje nejoblíbenější CD této skupiny je totiž to úplně první – Tigermilk. Nedá se ale říct, že by se mi současný zvuk a styl kapely nelíbil. I na úplně nejnovější desce mám pár oblíbených skladeb.

Samotný koncert ovšem moje obavy okamžitě rozptýlil a po chvilce bylo jasné, že jsem se netěšila ani trochu zbytečně. Nejen, že hráli „hity“ napříč svou diskografií, ale i atmosféra na místě byla naprosto úžasná.

POZOR  - od tohoto místa dál už se budou nacházet pouze samé subjektivní superlativy. O moc víc než „bylo to fakt hrozně moc super“ totiž z paměti nejsem po roce schopna vymáčknout.

Hned na úvod vystoupení Belle & Sebastian přišlo překvapení. Jako první totiž zazněla nejprofláknutější část Dvořákovy Novosvětské, kterou zahrálo smyčcové trio složené z českých hudebníků (pokud mě paměť nešálí a nebyli náhodou čtyři). Tito tři (maximálně čtyři) borci a borky zůstali na podiu po celou dobu koncertu a vypomáhali ve většině písniček.

Co se týče výběru skladeb, rozhodně nebylo na co si stěžovat. Hned na úvodu kapela oznámila, že jsou v Praze poprvé a chtějí tedy představit průřez svou tvorbou. Yes! Zaznělo tak jak spousta největších hitů, tak pár nejlepších písniček z nové desky. Něco zahráli dokonce i na přání (jak na elektronické zaslané předem, tak i na instantní vykřičené na místě).  Kompletní setlist je k nahédnutí zde.

Já byla s výběrem naprosto spokojena. Víc než půlka odehraných skladeb byly moje velmi oblíbené. Může to být tím, že jich mám oblíbených celkem slušnou řádku, ale stejně mi to udělalo ohromnou radost. Mým osobním vrcholem euforie bylo, když zahráli moji dlouholetou srdcovku She’s Losing It. Nějaký dobrák to dokonce natočil a hodil na youtube, takže můžu předat kus zprostředkované atmosféry i dál:

Jak nejspíš bylo vidět z videa, nálada na místě byla úžasná. Všichni členové kapely byly nesmírní sympaťáci (a nevypadali vůbec tak podivně, jak se mohlo zdát z některých fotek ;), z obou frontmanů charisma jen tryskalo, házeli po nás jeden vtip za druhým a atmosféra byla náramně příjemná a uvolněná. Mohla za to především lidskost a bezprostřednost hlavních hvězd, které si na nějaké hvězdy nehrály ani v nejmenším, ale podle mě také fajn publikum. Bylo znát, že většinu publika tvořili nadšenci, kteří se na koncert předpokládám těšili podobně dlouho a hodně jako já. Navíc to samozřejmě logicky museli být samí milí a chytří lidé, kteří mají vytříbený hudební vkus ;o) Bariéra mezi podiem a hledištěm místy úplně padala – třeba v momentě, kdy bylo několik fanoušků vytaženo ke kapele tancovat na podiu a následně odměněno medailí za tanec.

Abych nezapomněla na to nejdůležitější, kromě toho, že to byli všichni do jednoho sympaťáci jak řemen, bylo taky znát, že jsou to profesionálové. Po stránce hudební rozhodně bez debat. Neměli problém hrát naživo cokoliv (a znělo to výtečně), během koncertu si mezi sebou neustále střídali nástroje (a šlo jim to na ně) a vůbec byli prostě skvělí. A už s těmi superlativy končím.

Shnruto, podtrženo, šlo určitě o jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla.  Mé díky patří všem zúčastněným – kapele samotné, vypomáhajícím hudebníkům i lidem v sále za skvělou atmosféru. Dohromady jste stvořili naprosto okouzlující zážitek.

Vždy, když připravuji přednášku, nápadá mě v průběhu spousta věcí, které do ní nakonec zapomenu nebo nestihnu dát. A když odpřednáším, napadne mě zpravidla další tuna, na kterou jsem předem ani nepomyslela. A protože vás o tyhle post-záchvěvy nechci ošidit, přináším pár bonusových materiálů ke svým Animefestovním přednáškám z posledních dvou let. Témata byla Reverse Harem a Crossdressing. Slajdy ke zmíněným přednáškám included.

Tento článek nebude příliš informačně hodnotný, zato z něj budu mít minimálně já dobrý pocit, že jsem vás o nic neošidila :) Navíc se jeho obsah se možná bude v průběhu času měnit. Je totiž možné, že budu text postupně ještě doplňovat, až /pokud si vzpomenu na další zapomenuté perly.

Reverse Harem

Hodně nestihnutého materiálu z téhle přednášky jsem vám už na webu vynahradila. Především sérií článků s výsledky průzkumu, který jsem dělala před přednáškou.  Druhý rest v podobě nefunkčního obrázku z prezentace jsem splnila dodatečným zveřejněním v reportu z festu. Na co jsem ale zapomněla, a určitě si zaslouží být zmíněno, jsou další příklady reverse harémů mimo pole anime. Na přednášce sice padla Sněhurka a sedm trpaslíků, vaší pozornosti by ovšem neměly ujít ani následující dva případy, jistě důvěrně z známé z vašich dětských let:

Šmoulové!

Jak jsem na ně mohla zapomenout?! Nejspíš největší reverse harem ever. Kam se hrabe Angelique! :)

Čtyřlístek…

Jasný důkaz toho, že idea obrácených harémů je silně zakořeněná i v české kotlině. Yay ;o)

Crossdressing

U crosdressingové přednášky mě nejvíc mrzí, že diváci neměli možnost vidět všechna videa kvůli vážně nečekaným technickým potížím. Sem je ke stažení házet nebudu, nejsou úplně nejmenší. Pokud by o ně ale měl někdo zájem, můžu je dočasně uploadovat na nějaké úložiště. Kdyžtak se hlaste.

Další věcí, která se mi do prezentace nedostala, ač by si to zasloužila, je komix po levé straně. Kreslil ho Sir_Pete do FestZinu 2009 a k tématu se skvěle hodil. Akorát jsem si chtěla před přidáním do prezentace vyžádat svolení od autora a než jsem se k tomu dostala, už jsem na původní záměr zcela zapomněla. Tak ho prostě ukradnu teď a je to. Vyřízeno.

Prezentace

Prezentace k výše zmíněným přednáškám ke stažení:

• Reverse Harem
• Crossdressing

Videozáznamy z těchto přednášek se, pokud vím, potulují různě po internetu. Kdyby vás zajímaly, zkuste YouTube kanál Animefestu nebo přímo stránky festivalu.

Původně jsem chtěla dopsat pouze aktualizaci k tomuto článku o OK Go z minulého roku. Chlapci z OK Go se ovšem za posledních pár měsíců tak činili, že materiálu je rovnou na celý nový článek.

A o co že půjde? O videa k jejich zatím poslednímu albu Of the Blue Colour of the Sky, která, k velkému nadšení internetové populace, chrlí jedno za druhým.

Mně osobně jejich poslední album přijde hudebně slabší, než alba předchozí (kvalit mého oblíbeného Oh No v mých očích prostě nedosahuje), nicméně promakaností klipů k písním z téhle desky to plně kompenzují. Téměř s každým dalším videem posouvají hranice o něco dál a jejich počiny se stávají virálními takřka rychlostí blesku.

Je znát, že už nejsou omezováni časem nebo rozpočtem, na jejich úspěchu se teď občas rád přiživí i nějaký ten sponzor, a tak jejich videa můžou být epičtější a epičtější.

Ale dost už úvodu, jdeme na videa.

WTF?

Začneme zlehka, aby vás to rovnou nepoložilo. Tenhle klip vyšel jako úplně první z nové desky, dokonce ještě dřív než This Too Shall Pass zmiňované v předchozím článku. Není to možná až taková pecka, ale na to, jak málo k výrobě stačilo, je to klip naprosto parádní.

Zde pro zajímavost najdete video s názvem HTF (How the f*ck), kde je krásně vidět, jak to celé ve skutečnosti provedli a co všechno dokáže obyčejná duct tape.  Navíc uvidíte ve své původní podobě i „Jedi training“ a „personal struggle with IKEA chair“ bubeníka :)

End Love

Tohle video není úplně typický styl OK Go (nejde o klip bez střihu v reálném čase). Ovšem on to není ani typický styl jakýchkoliv jiných videoklipů, takže jsou pořád unikátní a do jejich „klipografie“ to tímto bezvýhradně zapadá. V klipu k End Love sledujeme členy kapely (a husu!), kterak 2 dny nepřetržitě skotačí v parku… :)

Mimochodem, ta husa má i fanstránku na facebooku.

White Knuckles

V klipu k White Knuckles se OK Go opět vrací ke staré prověřené metodě „na jeden záběr“. Tentokráte si vzali na pomoc psy a kyblíky.

Last Leaf

Klip sponzorovaný Samsungem, který byl vytvořen za pomoci foťáku od sponzora, 215 krajíců prošlého toustového chleba a jakéhosi hustolaseru. Trvalo to 4 měsíce.

All Is Not Lost

All Is Not Lost je zatím asi největší projekt OK Go, co do rozsahu. Spolupracovali na něm s Googlem a taneční skupinou Pilobolus. Vytvořili unikátní interaktivní počin, ve kterém jsou jednotlivá písmena abecedy skládána z lidských chodidel. Kromě samotného videa tak vyšel i jako Chrome Experiment takzvaný „Video Dance Messenger“, do kterého si můžete zadat vlastní zprávu, kterou pro vás několik párů nohou vytancuje přímo v klipu. Vyzkoušet si to můžete na adrese http://allisnotlo.st (nejlépe přes Google Chrome).

Pokud jste líní vyrábět si vlastní (nebo nemáte dostatečně silný počítač  - znám ^.^’), podívejte se na oficiální verzi videa:

A aby byli extra hustí, dance messenger funguje i pro katakanu. Protože Japonci jim za to stojí. Sympatické, ne?

Needing/Getting

Zatím poslední videoklip OK Go a zároveň jeden z největších trháků. Nejspíš jste na něj v poslední době narazili, na internetu mu skoro nešlo uniknout. Však za to taky stojí. Tentokrát byl sponzorem Chevrolet, tak to podle toho taky vypadá – maximálně nadupané.

Jako bonus vám prozradím, že „automobilovou“ verzi písničky dala skupina na internet ke stažení zdarma. Prostě borci.

Jsem zvědavá, na co se můžeme těšit příště! A co vy?

Již osmý ročník pražského festivalu japonských animovaných filmů a kultury máme opět úspěšně za sebou. Letos se konal v termínu 19. a 20. listopadu 2011 už tradičně v kulturním centru Zahrada a jeho ústředním mottem bylo „Co Japonec, to muzikant“. Vše se tedy motalo kolem hudby v anime a hudebních anime… nebo ne? A co měli sakra znamenat ti poníci? Následující článek se na to pokusí odpovědět.

Akicon je můj velmi oblíbený a svým způsobem domovský con. Účastnila jsem se tedy opět v pozici organizátorské, a to dokonce s mnohem větším podílem, než jsem původně měla v plánu. Ale co, Akicon za to stojí. V reportu tentokrát vypíchnu jen 3 zásadní témata, která pro mě definovala celý letošní ročník. Podrobný soupis toho, kde jsem celou dobu pobíhala, přednášela, plašila a s kým jsem si kde o čem povídala, by nejspíš moc záživný nebyl a programu jsem zas tolik neviděla.

Přesto byl z mého pohledu Akicon letos velmi vydařený a budu se (společně s vámi, doufám) těšit zase na příště. A teď už k těm třem stěžejním pilířům.

Poníci

Od chvíle, co jsem si všimla, jak parazitně a neúnavně se šíří popularita dětského seriálu My Little Pony: Frienship is Magic mezi mňangačiči, tušila jsem, že to na Akiconu nemůže projít bez povšimnutí. Já jsem samozřejmě tímto fenoménem taky byla zasažena. V době, kdy už toho byly plné internety, jsem totiž ani já nevydržela a ze zvědavosti podlehla. Tento seriál můžu vřele doporučit při chřipce a nachlazení :) Ve chvíli, kdy ležíte v posteli s horečkou a nemáte mozkovou kapacitu na nic kloudného, jsou poníci k nezaplacení. Empiricky ověřeno.

Ale zpět k jejich invazi na Akicon. Když jsem pár týdnů před Aki zjistila, že krom toho, jak moc teď poníci frčí v Dejvické čajce, se na Akicon ještě chystají z Brna cosplayerky poníků a zahlédla jedno klíčové slovo v anotaci k hintzuově přednášce, bylo mi už úplně jasné, že poníci budou neoficiálním tématem a ústředním motivem celého Akiconu a kdo nebude mít v přednášce jediného poníka, bude „úplně odkecanej“ :) Tak jsem se podle toho zařídila. A nebyla jsem jediná.

Poníci prostě byli úplně všude, toho si musel všimnout úplně každý, dokonce i ti, kteří na akci vůbec nebyli (z kteréhokoliv reportu). Korunu tomu všemu nasadila Grekova „přednáška na přání“, pro kterou letos diváci na internetu vybrali a odhlasovali téma „Slash v MLP“. Přednášku jsem neviděla, protože v tu samou dobu probíhala v jiné místnosti organizátorská porada k Animefestu, ale údajně byla velice epická. Tipla bych si, že nikdo neodjel nepoznamenán…

Grek vs. Lusi: The AkiWars

Přátelské popichování, vzájemné hecování a nejrůznější sázky jsou kořením každé pořádné akce (všichni se těšíme příští Animefest na Aldyho v cosplayi, ne? :) Tentokrát jsem se ovšem do jednoho takového mentálního souboje zamotala já… Následovat bude výklad událostí z mé silně subjektivní perspektivy. Řekněte si pak Grekovi o jeho verzi, ať si můžete udělat pravdivý obrázek :)

Všechno začalo (aspoň myslím) v čajce před Akiconem, kdy jsem na dotaz upřímně prozradila, co bude součástí mé přednášky o hudebních anime a co naopak ne. Greka informace o tom, že moje přednáška nebude obsahovat ani jeden Macross, evidentně silně zasáhla a bylo pro něj těžké se s tímto faktem smířit. Někdo moudrý navrhl, že by si Grek mohl připravit naopak přednášku pouze o Macrossech, která by tu moji skvěle doplňovala. Tento nápad sice Grek nezavrhoval, ale problém mé „neplnohodnotné“ přednášky to v jeho očích pořád neřešilo.

Ani pod tíhou jeho silných argumentů jsem se nerozhodla kostru přednášky na poslední chvíli měnit, nicméně jsem na začátek přidala jasné varování, že přednáška Macrossy obsahovat nebude a pokud to někoho uráží, měl by radši opustit sál.

Grek byl předem varován, aby v zájmu svého vlastního duševního zdraví na mou přednášku nechodil. A pokud už přijde, měl by se zdržet jakýchkoliv poznámek. Zde jsem dokonce použila výhrůžku „Budeš-li mi rýt do Macrossů, budu ti rýt do poníků“, což pro něj musela být vyhlídka dost děsivá, vzhledem k rozdílu rozsahu našich MLP znalostí ve chvíli, kdy byla výhrůžka vyřčena.

Uplynulo několik dní a nadešel čas mé přednášky. Tak si tak stojím na pódiu, upozorňuji na to, že nebudu mluvit o Macrossech a že kdo potká Greka, má mu pomoci ven z místnosti, když tu náhle se ozve na celý sál povědomý hlas z reproduktoru:

„Grek tě vidí…“

A já vidím Greka, jak vesele mává z promítačky.

„…a o Macrossech bude mít příští rok přednášku Grek“ pokračuji ve výkladu – to byla z mé strany prostě jasně logická reakce na takovouto provokaci…

Mohla jsem tušit, že se to neobejde bez protiútoku. Grek si s ním počkal až do úplného zakončení conu, kdy mu ovšem jeden divák skvěle nahrál na smeč. Divák totiž projevil prokleté přání, aby bylo více přednášek na přání. Toho se Grek samozřejmě chytil. Okamžitě použil útok podobný tomu mému a vyhlásil, že příští rok si přednášku na přání připravím i já. To bylo zákeřné. Ale má čest a smysl pro hec mi velí neustoupit a jít do toho. Příště tedy nejspíš můžete čekat nějaké to hlasování o tématu na mou přednášku. Pokud tedy v době Akiconu 2012 zrovna náhodou nebudu v Japonsku ;o)

Hudební beseda – Hrajeme písničky z anime

S nápadem uspořádat nějakou hudebně-hrací a zpívací besedu jsem si pohrávala už delší dobu. Hlavním důvodem byla v koutku hlavy hlodající myšlenka vzájemně seznámit a dát aspoň trochu dohromady nějakou hudební otaku komunitu. Když se můžou slézat příznivci všech možných minoritních otaku podkast, od AMVčkařů po švadleny, proč by nemohli i hudebníci? Vždyť co Čech, to muzikant, tak to by bylo, aby se jich pár nenašlo, ne?

Když se pak vyhlásilo téma Akiconu 2011, nemohla jsem odolat. Tohle tam prostě muselo být! Po nějakém čase plánovaní mi došlo, že vlastně nic moc extra plánovat nemá cenu, protože se předem nedá moc předvídat složení a nálada publika, na které to vlastně všechno záleželo. Připravila jsem si proto jen krátkou úvodní prezentaci a pár možných scénářů (včetně toho, že tam nepřijde vůbec nikdo a já se seberu a půjdu si dát někam něco k jídlu :) Reálně jsem ale čekala spíše dvě možnosti – buď, že tam přijde tak 5-7 vesměs akčních lidí/hudebníků, chvíli pokecáme a pak se budeme pokoušet společně něco produkovat, nebo, že přijde okolo deseti unavených pasivních lidí, řeknu jim, co mám na srdci, případně zodpovím nějaké dotazy a rozpustíme to.

Organizátorům programu jsem hlásila, že budu nejspíš chtít místnost pro pár lidí s rozložením míst na sezení do „U“, takže jsem pak byla docela dost překvapená, když jsem přišla do místnosti, která měla židle seskládané do seriózního hlediště o asi 5 řadách a ještě na většině těch židlí seděli nějací lidé! Ale co, program besedoworkshopu byl naštěstí připraven pružně, tak jsem to nějak přizpůsobila. A nakonec to nedopadlo vůbec špatně.

Účastníci se většinou dobrovolně přiznali, kdo hraje na jaký nástroj, spolupracovali, poslouchali a po chvíli se i rozpovídali, takže se rozjela i ta víceméně plánovaná a snad přínosná, debata. Co mě ale s takhle početným publikem hodně příjemně překvapilo, byl fakt, že nakonec došlo i na to hraní a zpívání. A bez donucení. Zprvu se zapojovala jen menší část publika, nicméně dostatečně hlasitě (dík patří DanoviQ za dodání dětí, fléten a tamburín). U poslední písničky (s textově nenáročným refrénem), už pak zpívali (nebo aspoň otvírali pusu) spontánně snad úplně všichni, což mi udělalo ohromnou radost. Byli jste úžasní!

Přestože tahle z velké části improvizovaná akce nakonec dopadla úspěšně, měla rozhodně ještě dost much, které by se daly do příště vychytat, pokud bude nějaké příště. Odcházela jsem s opravdu fajn pocitem, ale zároveň taky s hlavou plnou desítek nápadů, jak to všechno ještě vylepšit (předem domluvených pár písniček se zveřejněnými notami a taby, zajištění dostupnosti klavíru, důraznější apel na přinesení vlastních nástrojů včas před akcí apod.). I když takhle skvělá záminka (hudebně zaměřený Akicon) pro pořádání tohoto druhu programu v dohledné době asi nepřijde, stejně bych ráda ještě někdy uspořádala něco v podobném duchu. Byl by zájem i z druhé strany? Dejte mi vědět!

fotky (c) Hejty

The Melon Bread Song

music and lyrics by Yuppi
performed by Yuppi
transcribed by Lusi <lusimal_at_gmail.com>

Another Christmas present from me: chords to one weird (yet cute) japanese song – Meron Pan no Uta (video with english subtitles) ^^

Meron pan no uta
----------------

F                    Gm
an pan ni wa anko ga haitteru
C                        F
meron pan ni wa meron ga haittenai
F                        Gm
karee pan ni wa karee ga haitteru
C                        F
meron pan ni wa meron ga haittenai 

B                                F        Dm
watashi ga ichiban suki na no wa meron pan
G               C
dakedo meron wa haittenai... zannen
B                                F        Dm
watashi ga ichiban suki na no wa meron pan
G      C        F
dakedo meron wa haittenai

My Little Pony: Frinedship is Magic OPENING

music and lyrics by Daniel Ingram
performed by Rebecca Shoichet, Ashleigh Ball, Andrea Libman,
Shannon Chan-Kent and Kazumi Evans
transcribed by Lusi <lusimal_at_gmail.com>

MLP:FiM is quite popular among the otaku community, so here’s a little Christmas present from me – chords fot he theme song. Enjoy :)

Friendship is Magic
------------------- 

D         A     Bm        A
My Little Pony, My Little Pony
G
Ahh ahh ahh ahh

D          A
(My Little Pony)
Bm               A                     D
I used to wonder what friendship could be
D          A
(My Little Pony)
      Bm                 A
Until you all shared its magic with me

G              Bm
Big adventure, tons of fun
   A
A beautiful heart, faithfull and strong
G                        Bm
Sharing kindness, it's an easy feat
     A
And magic makes it all complete

      D          A
Yeah, My Little Pony
          Bm                 A         G       D
Don't you know you're all my very best friends

Originál rozhovoru se odehrál mezi trochu jinými lidmi a vlastně ani nebyl o applu a vůbec.  Prostě jako obvykle :)

!VAROVÁNÍ! Po přečtení tohoto článku už svět kolem vás nikdy nebude jako dřív.

Rozhlédněte se kolem sebe. Vidíte spoustu obličejů? Ne? Přečtěte si tento článek, proklikejte všechny odkazy a rozhlédněte se znovu…

Faces in places je internetový fenomén, který spočívá v hledání obličejů v každodenním světě. Ač se to na první pohled nezdá, spousta neživých objektů kolem nás má tváře – ať už jsou to domy, stromy, elektrické spotřebiče, jiné vybavení domácnosti nebo třeba zelenina. A právě na fotky takovýchto nezáměrných šklebů, které na nás vrhají všemožné věci okolo nás, se specializuje blog Faces in places, který stál v roce 2006 u zrodu tohoto fenoménu a už několik let je velkým hitem mezi internetovou populací.

Nové fotky se na blogu objevují tempem jedna za den a vybírány jsou z příspěvků ve skupině Faces in Places na Flickru, kam může svou fotku přidat kdokoliv. Jelikož je tam fotek mnohem víc, než se stíhá na blogu objevit, vybírány jsou samozřejmě jen ty nejlepší a to ještě se zpožděním (právě teď na blog přibývají fotky přidané do skupiny přibližně v květnu).

I já mám nějaká ta svá želízka v ohni, tak napjatě čekám, zda to někdy nedotáhnou až na blog, ale zatím je na ně brzy.

Autorce blogu, Jody Smith, vyšla minulý rok i kniha Faces in Places, která obsahuje kompilaci nejlepších fotografií tváří na nečekaných místech od nejrůznějších autorů, kteří svými fotkami v průběhu let přispívali do Faces in Places.

Já a Faces in Places

Je tomu přibližně půl roku, co znám Faces in Places, a téměř okamžitě jsem začala nacházet obličeje na nejrůznějších místech. A nejen já. Stihla jsem nakazit i část svého okolí. Jen v našem bytě jsme našli hned několik věcí, které na nás úplně očividně zíraly. Sdružují se převážně v koupelně a okolí.

A protože nás „oživlé“ věci začaly bavit a zrovna jsme v koupelně vyráběli periodickou tabulku prvků, zneužili jsme zbývající barvu a některým vypínačům k životu trochu pomohli. Do Faces in Places jsem je ovšem poslat nemohla, protože FiP se zaměřuje pouze na náhodně objevené obličeje a záměrně vytvořené nemají šanci. Stejně nám ale dělají radost.

____

No a když opustíme hranice našeho bytu, svět je plný všemožně se tvářících věcí. Jeden z našich nejsympatičtějších úlovků je tenhle měřič z Baťova muzea ve Zlíně:

Hledání Faces in Places o fous změnilo můj pohled na svět. Není to žádná výrazná změna, ale přece jen je to znát. Sice mám pocit, že na mě pořád něco kouká, ale svět je teď jaksi veselejší.

Pokud jste dočetli a doklikali až sem, obávám se, že už jste také nakaženi. Jste v tom s námi, užijte si to!

Advik 2011 – letní festival anime, mangy, Japonska a her – se konal v termínu 28.-31.7. 2011 v nových prostorách s novým vedením a novým přístupem. Neodolala jsem a šla to okouknout.

Report z letošního nového Adviku ovšem provedu stručně – pomocí více či méně z kontextu vytržených pseudotweetů, které jsem si poznamenávala už v průběhu akce. Pokud něco nepochopíte, netrapte se tím. Nebo se zeptejte, ráda odpovím.

• První dojmy: nezvyklá atmosféra – působí jako takový hybrid mezi Advíkem a Akiconem. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.

• „Tato přednáška se bude zabývat Glee z toho teplého hlediska. Kdo chcete odejít, můžete“. Než to dořekla, byl Jarník už za dveřmi :) A já ho po pár vteřinách následovala.

• Grek přednáší o fanservisu a vlají mu u toho vlasy :D (Díky důmyslně umístěnému větráku.) #win

• Všeobecně tu mají pěkný merchandise. Placka „PAID HUGS“ mě dostává.

• „Skvělý plnobarevný C magazín“ je ve skutečnosti pouze program na pěkném papíře a ještě bez anotací. Kdyby se tím tak nechvástali, tak se nad tím nejspíš ani nepozastavím. #fail

• Při odchodu ze Zahrady jsem si uzmula kapesní demoverzi své oblíbené hry Time’s Up. WIN! Škoda jen, že k tomu nebyly i kapesní přesýpačky ;o)

• Jdeme domů a cikády… cikají? (Je to správné sloveso? Podle vzoru cvrčci cvrkají…^.^’)

• U DDR potkávám více známých tváří, než jsem čekala. To je fajn.

• Díky zmezinárodnění akce silně zhutněla konkurence v ITG turnaji. Slováci umí. Ale aspoň stoupla úroveň celého turnaje, to oceňuji.

• Stolečky u oken v nejvyšším patře se zdají být příjemným útočištěm s citelně nižší koncentrací lidí. Ufff.

• Mokré PIU získává zcela nový rozměr. A opravdu vás donutí učit se hrát s barem.

• Místo hudebního kvízu jsme zataženi na přetahující workshop „1000 jeřábů pro Japonsko“, který je momentálně cca 600 jeřábů ve skluzu. Pomůžeme. Stejně jsem se to jednou chtěla naučit.

• Hudební kvíz nakonec probíhá současně se skládáním a je to výborná kombinace. Chvílemi si i zazpíváme.

• Zůstáváme skládat ještě během besedy s organizátory. Některé otázky z publika mě iritují úplně stejnou mírou jako některé odpovědi orgů.

• Neděli bereme šmahem – sushi workshop, PIU turnaj, kuře na špejli, plakát na památku a domů.

Jelikož jsem od letošního ročníku Advíku nečekala v podstatě nic, tak mě vlastně příjemně překvapil. Nicméně bylo znát, že už nejsem cílovka téhle akce. Jak konstatovalo i několik dalších přátel z „mé generace otaku“, asi už jsme na to moc staří. Ale kdyby nic jiného, tamější atmosféra mě aspoň nakopla, abych už konečně začala makat na přednášce na Akicon :)