Již osmý ročník pražského festivalu japonských animovaných filmů a kultury máme opět úspěšně za sebou. Letos se konal v termínu 19. a 20. listopadu 2011 už tradičně v kulturním centru Zahrada a jeho ústředním mottem bylo „Co Japonec, to muzikant“. Vše se tedy motalo kolem hudby v anime a hudebních anime… nebo ne? A co měli sakra znamenat ti poníci? Následující článek se na to pokusí odpovědět.

Akicon je můj velmi oblíbený a svým způsobem domovský con. Účastnila jsem se tedy opět v pozici organizátorské, a to dokonce s mnohem větším podílem, než jsem původně měla v plánu. Ale co, Akicon za to stojí. V reportu tentokrát vypíchnu jen 3 zásadní témata, která pro mě definovala celý letošní ročník. Podrobný soupis toho, kde jsem celou dobu pobíhala, přednášela, plašila a s kým jsem si kde o čem povídala, by nejspíš moc záživný nebyl a programu jsem zas tolik neviděla.

Přesto byl z mého pohledu Akicon letos velmi vydařený a budu se (společně s vámi, doufám) těšit zase na příště. A teď už k těm třem stěžejním pilířům.

Poníci

Od chvíle, co jsem si všimla, jak parazitně a neúnavně se šíří popularita dětského seriálu My Little Pony: Frienship is Magic mezi mňangačiči, tušila jsem, že to na Akiconu nemůže projít bez povšimnutí. Já jsem samozřejmě tímto fenoménem taky byla zasažena. V době, kdy už toho byly plné internety, jsem totiž ani já nevydržela a ze zvědavosti podlehla. Tento seriál můžu vřele doporučit při chřipce a nachlazení :) Ve chvíli, kdy ležíte v posteli s horečkou a nemáte mozkovou kapacitu na nic kloudného, jsou poníci k nezaplacení. Empiricky ověřeno.

Ale zpět k jejich invazi na Akicon. Když jsem pár týdnů před Aki zjistila, že krom toho, jak moc teď poníci frčí v Dejvické čajce, se na Akicon ještě chystají z Brna cosplayerky poníků a zahlédla jedno klíčové slovo v anotaci k hintzuově přednášce, bylo mi už úplně jasné, že poníci budou neoficiálním tématem a ústředním motivem celého Akiconu a kdo nebude mít v přednášce jediného poníka, bude „úplně odkecanej“ :) Tak jsem se podle toho zařídila. A nebyla jsem jediná.

Poníci prostě byli úplně všude, toho si musel všimnout úplně každý, dokonce i ti, kteří na akci vůbec nebyli (z kteréhokoliv reportu). Korunu tomu všemu nasadila Grekova „přednáška na přání“, pro kterou letos diváci na internetu vybrali a odhlasovali téma „Slash v MLP“. Přednášku jsem neviděla, protože v tu samou dobu probíhala v jiné místnosti organizátorská porada k Animefestu, ale údajně byla velice epická. Tipla bych si, že nikdo neodjel nepoznamenán…

Grek vs. Lusi: The AkiWars

Přátelské popichování, vzájemné hecování a nejrůznější sázky jsou kořením každé pořádné akce (všichni se těšíme příští Animefest na Aldyho v cosplayi, ne? :) Tentokrát jsem se ovšem do jednoho takového mentálního souboje zamotala já… Následovat bude výklad událostí z mé silně subjektivní perspektivy. Řekněte si pak Grekovi o jeho verzi, ať si můžete udělat pravdivý obrázek :)

Všechno začalo (aspoň myslím) v čajce před Akiconem, kdy jsem na dotaz upřímně prozradila, co bude součástí mé přednášky o hudebních anime a co naopak ne. Greka informace o tom, že moje přednáška nebude obsahovat ani jeden Macross, evidentně silně zasáhla a bylo pro něj těžké se s tímto faktem smířit. Někdo moudrý navrhl, že by si Grek mohl připravit naopak přednášku pouze o Macrossech, která by tu moji skvěle doplňovala. Tento nápad sice Grek nezavrhoval, ale problém mé „neplnohodnotné“ přednášky to v jeho očích pořád neřešilo.

Ani pod tíhou jeho silných argumentů jsem se nerozhodla kostru přednášky na poslední chvíli měnit, nicméně jsem na začátek přidala jasné varování, že přednáška Macrossy obsahovat nebude a pokud to někoho uráží, měl by radši opustit sál.

Grek byl předem varován, aby v zájmu svého vlastního duševního zdraví na mou přednášku nechodil. A pokud už přijde, měl by se zdržet jakýchkoliv poznámek. Zde jsem dokonce použila výhrůžku „Budeš-li mi rýt do Macrossů, budu ti rýt do poníků“, což pro něj musela být vyhlídka dost děsivá, vzhledem k rozdílu rozsahu našich MLP znalostí ve chvíli, kdy byla výhrůžka vyřčena.

Uplynulo několik dní a nadešel čas mé přednášky. Tak si tak stojím na pódiu, upozorňuji na to, že nebudu mluvit o Macrossech a že kdo potká Greka, má mu pomoci ven z místnosti, když tu náhle se ozve na celý sál povědomý hlas z reproduktoru:

„Grek tě vidí…“

A já vidím Greka, jak vesele mává z promítačky.

„…a o Macrossech bude mít příští rok přednášku Grek“ pokračuji ve výkladu – to byla z mé strany prostě jasně logická reakce na takovouto provokaci…

Mohla jsem tušit, že se to neobejde bez protiútoku. Grek si s ním počkal až do úplného zakončení conu, kdy mu ovšem jeden divák skvěle nahrál na smeč. Divák totiž projevil prokleté přání, aby bylo více přednášek na přání. Toho se Grek samozřejmě chytil. Okamžitě použil útok podobný tomu mému a vyhlásil, že příští rok si přednášku na přání připravím i já. To bylo zákeřné. Ale má čest a smysl pro hec mi velí neustoupit a jít do toho. Příště tedy nejspíš můžete čekat nějaké to hlasování o tématu na mou přednášku. Pokud tedy v době Akiconu 2012 zrovna náhodou nebudu v Japonsku ;o)

Hudební beseda – Hrajeme písničky z anime

S nápadem uspořádat nějakou hudebně-hrací a zpívací besedu jsem si pohrávala už delší dobu. Hlavním důvodem byla v koutku hlavy hlodající myšlenka vzájemně seznámit a dát aspoň trochu dohromady nějakou hudební otaku komunitu. Když se můžou slézat příznivci všech možných minoritních otaku podkast, od AMVčkařů po švadleny, proč by nemohli i hudebníci? Vždyť co Čech, to muzikant, tak to by bylo, aby se jich pár nenašlo, ne?

Když se pak vyhlásilo téma Akiconu 2011, nemohla jsem odolat. Tohle tam prostě muselo být! Po nějakém čase plánovaní mi došlo, že vlastně nic moc extra plánovat nemá cenu, protože se předem nedá moc předvídat složení a nálada publika, na které to vlastně všechno záleželo. Připravila jsem si proto jen krátkou úvodní prezentaci a pár možných scénářů (včetně toho, že tam nepřijde vůbec nikdo a já se seberu a půjdu si dát někam něco k jídlu :) Reálně jsem ale čekala spíše dvě možnosti – buď, že tam přijde tak 5-7 vesměs akčních lidí/hudebníků, chvíli pokecáme a pak se budeme pokoušet společně něco produkovat, nebo, že přijde okolo deseti unavených pasivních lidí, řeknu jim, co mám na srdci, případně zodpovím nějaké dotazy a rozpustíme to.

Organizátorům programu jsem hlásila, že budu nejspíš chtít místnost pro pár lidí s rozložením míst na sezení do „U“, takže jsem pak byla docela dost překvapená, když jsem přišla do místnosti, která měla židle seskládané do seriózního hlediště o asi 5 řadách a ještě na většině těch židlí seděli nějací lidé! Ale co, program besedoworkshopu byl naštěstí připraven pružně, tak jsem to nějak přizpůsobila. A nakonec to nedopadlo vůbec špatně.

Účastníci se většinou dobrovolně přiznali, kdo hraje na jaký nástroj, spolupracovali, poslouchali a po chvíli se i rozpovídali, takže se rozjela i ta víceméně plánovaná a snad přínosná, debata. Co mě ale s takhle početným publikem hodně příjemně překvapilo, byl fakt, že nakonec došlo i na to hraní a zpívání. A bez donucení. Zprvu se zapojovala jen menší část publika, nicméně dostatečně hlasitě (dík patří DanoviQ za dodání dětí, fléten a tamburín). U poslední písničky (s textově nenáročným refrénem), už pak zpívali (nebo aspoň otvírali pusu) spontánně snad úplně všichni, což mi udělalo ohromnou radost. Byli jste úžasní!

Přestože tahle z velké části improvizovaná akce nakonec dopadla úspěšně, měla rozhodně ještě dost much, které by se daly do příště vychytat, pokud bude nějaké příště. Odcházela jsem s opravdu fajn pocitem, ale zároveň taky s hlavou plnou desítek nápadů, jak to všechno ještě vylepšit (předem domluvených pár písniček se zveřejněnými notami a taby, zajištění dostupnosti klavíru, důraznější apel na přinesení vlastních nástrojů včas před akcí apod.). I když takhle skvělá záminka (hudebně zaměřený Akicon) pro pořádání tohoto druhu programu v dohledné době asi nepřijde, stejně bych ráda ještě někdy uspořádala něco v podobném duchu. Byl by zájem i z druhé strany? Dejte mi vědět!

fotky (c) Hejty

The Melon Bread Song

music and lyrics by Yuppi
performed by Yuppi
transcribed by Lusi <lusimal_at_gmail.com>

Another Christmas present from me: chords to one weird (yet cute) japanese song – Meron Pan no Uta (video with english subtitles incl.) ^^

Meron pan no uta
----------------

F                    G#m
an pan ni wa anko ga haitteru
C                        F
meron pan ni wa meron ga haittenai
F                    G#m
karee pan ni wa karee ga haitteru
C                        F
meron pan ni wa meron ga haittenai 

B                                F        Dm
watashi ga ichiban suki na no wa meron pan
G               C
dakedo meron wa haittenai... zannen
B                                F        Dm
watashi ga ichiban suki na no wa meron pan
G      C        F
dakedo meron wa haittenai

My Little Pony: Frinedship is Magic OPENING

music and lyrics by Daniel Ingram
performed by Rebecca Shoichet, Ashleigh Ball, Andrea Libman,
Shannon Chan-Kent and Kazumi Evans
transcribed by Lusi <lusimal_at_gmail.com>

MLP:FiM is quite popular among the otaku community, so here’s a little Christmas present from me – chords fot he theme song. Enjoy :)

Friendship is Magic
------------------- 

D         A     Bm        A
My Little Pony, My Little Pony
G
Ahh ahh ahh ahh

D          A
(My Little Pony)
Bm               A                     D
I used to wonder what friendship could be
D          A
(My Little Pony)
      Bm                 A
Until you all shared its magic with me

G              Bm
Big adventure, tons of fun
   A
A beautiful heart, faithfull and strong
G                        Bm
Sharing kindness, it's an easy feat
     A
And magic makes it all complete

      D          A
Yeah, My Little Pony
          Bm                 A         G       D
Don't you know you're all my very best friends

Originál rozhovoru se odehrál mezi trochu jinými lidmi a vlastně ani nebyl o applu a vůbec.  Prostě jako obvykle :)

!VAROVÁNÍ! Po přečtení tohoto článku už svět kolem vás nikdy nebude jako dřív.

Rozhlédněte se kolem sebe. Vidíte spoustu obličejů? Ne? Přečtěte si tento článek, proklikejte všechny odkazy a rozhlédněte se znovu…

Faces in places je internetový fenomén, který spočívá v hledání obličejů v každodenním světě. Ač se to na první pohled nezdá, spousta neživých objektů kolem nás má tváře – ať už jsou to domy, stromy, elektrické spotřebiče, jiné vybavení domácnosti nebo třeba zelenina. A právě na fotky takovýchto nezáměrných šklebů, které na nás vrhají všemožné věci okolo nás, se specializuje blog Faces in places, který stál v roce 2006 u zrodu tohoto fenoménu a už několik let je velkým hitem mezi internetovou populací.

Nové fotky se na blogu objevují tempem jedna za den a vybírány jsou z příspěvků ve skupině Faces in Places na Flickru, kam může svou fotku přidat kdokoliv. Jelikož je tam fotek mnohem víc, než se stíhá na blogu objevit, vybírány jsou samozřejmě jen ty nejlepší a to ještě se zpožděním (právě teď na blog přibývají fotky přidané do skupiny přibližně v květnu).

I já mám nějaká ta svá želízka v ohni, tak napjatě čekám, zda to někdy nedotáhnou až na blog, ale zatím je na ně brzy.

Autorce blogu, Jody Smith, vyšla minulý rok i kniha Faces in Places, která obsahuje kompilaci nejlepších fotografií tváří na nečekaných místech od nejrůznějších autorů, kteří svými fotkami v průběhu let přispívali do Faces in Places.

Já a Faces in Places

Je tomu přibližně půl roku, co znám Faces in Places, a téměř okamžitě jsem začala nacházet obličeje na nejrůznějších místech. A nejen já. Stihla jsem nakazit i část svého okolí. Jen v našem bytě jsme našli hned několik věcí, které na nás úplně očividně zíraly. Sdružují se převážně v koupelně a okolí.

A protože nás „oživlé“ věci začaly bavit a zrovna jsme v koupelně vyráběli periodickou tabulku prvků, zneužili jsme zbývající barvu a některým vypínačům k životu trochu pomohli. Do Faces in Places jsem je ovšem poslat nemohla, protože FiP se zaměřuje pouze na náhodně objevené obličeje a záměrně vytvořené nemají šanci. Stejně nám ale dělají radost.

____

No a když opustíme hranice našeho bytu, svět je plný všemožně se tvářících věcí. Jeden z našich nejsympatičtějších úlovků je tenhle měřič z Baťova muzea ve Zlíně:

Hledání Faces in Places o fous změnilo můj pohled na svět. Není to žádná výrazná změna, ale přece jen je to znát. Sice mám pocit, že na mě pořád něco kouká, ale svět je teď jaksi veselejší.

Pokud jste dočetli a doklikali až sem, obávám se, že už jste také nakaženi. Jste v tom s námi, užijte si to!

Advik 2011 – letní festival anime, mangy, Japonska a her – se konal v termínu 28.-31.7. 2011 v nových prostorách s novým vedením a novým přístupem. Neodolala jsem a šla to okouknout.

Report z letošního nového Adviku ovšem provedu stručně – pomocí více či méně z kontextu vytržených pseudotweetů, které jsem si poznamenávala už v průběhu akce. Pokud něco nepochopíte, netrapte se tím. Nebo se zeptejte, ráda odpovím.

• První dojmy: nezvyklá atmosféra – působí jako takový hybrid mezi Advíkem a Akiconem. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.

• „Tato přednáška se bude zabývat Glee z toho teplého hlediska. Kdo chcete odejít, můžete“. Než to dořekla, byl Jarník už za dveřmi :) A já ho po pár vteřinách následovala.

• Grek přednáší o fanservisu a vlají mu u toho vlasy :D (Díky důmyslně umístěnému větráku.) #win

• Všeobecně tu mají pěkný merchandise. Placka „PAID HUGS“ mě dostává.

• „Skvělý plnobarevný C magazín“ je ve skutečnosti pouze program na pěkném papíře a ještě bez anotací. Kdyby se tím tak nechvástali, tak se nad tím nejspíš ani nepozastavím. #fail

• Při odchodu ze Zahrady jsem si uzmula kapesní demoverzi své oblíbené hry Time’s Up. WIN! Škoda jen, že k tomu nebyly i kapesní přesýpačky ;o)

• Jdeme domů a cikády… cikají? (Je to správné sloveso? Podle vzoru cvrčci cvrkají…^.^’)

• U DDR potkávám více známých tváří, než jsem čekala. To je fajn.

• Díky zmezinárodnění akce silně zhutněla konkurence v ITG turnaji. Slováci umí. Ale aspoň stoupla úroveň celého turnaje, to oceňuji.

• Stolečky u oken v nejvyšším patře se zdají být příjemným útočištěm s citelně nižší koncentrací lidí. Ufff.

• Mokré PIU získává zcela nový rozměr. A opravdu vás donutí učit se hrát s barem.

• Místo hudebního kvízu jsme zataženi na přetahující workshop „1000 jeřábů pro Japonsko“, který je momentálně cca 600 jeřábů ve skluzu. Pomůžeme. Stejně jsem se to jednou chtěla naučit.

• Hudební kvíz nakonec probíhá současně se skládáním a je to výborná kombinace. Chvílemi si i zazpíváme.

• Zůstáváme skládat ještě během besedy s organizátory. Některé otázky z publika mě iritují úplně stejnou mírou jako některé odpovědi orgů.

• Neděli bereme šmahem – sushi workshop, PIU turnaj, kuře na špejli, plakát na památku a domů.

Jelikož jsem od letošního ročníku Advíku nečekala v podstatě nic, tak mě vlastně příjemně překvapil. Nicméně bylo znát, že už nejsem cílovka téhle akce. Jak konstatovalo i několik dalších přátel z „mé generace otaku“, asi už jsme na to moc staří. Ale kdyby nic jiného, tamější atmosféra mě aspoň nakopla, abych už konečně začala makat na přednášce na Akicon :)

Dříve než polibek (Kisu yori mo hayaku) je krátký netradiční příběh vztahu studentky a jejího učitele. Na 50 stránkách této shoujo mangy si na své přijdou jak příznivci komediálních mang, tak nenapravitelní romantici.

Od mého prvního nápadu přeložit tento oneshot uplynuly už přibližně 3 roky, ale teď je konečně tu, tak si zaslouží, abych o něm napsala aspoň pár řádků – o manze jako takové i o jejím překladu.

Manga

Šestnáctiletá Fumino a její malý bráška Teppei jsou sirotci, které jednoho dne vezme pod svá křídla Fuminin třídní učitel Kazuma. Když jsou Fumino a Teppei v největší nouzi, nastěhuje je oba k sobě domů a s Fumino se na papíře ožení. Ve škole se o tom ale nikdo nesmí dozvědět, jinak by Kazuma přišel o práci, kterou tolik miluje. Kromě všemožných nástrah tohoto pro oba nového podivného manželského soužití tedy Fumino a Kazumu čeká ještě jeden náročný úkol – za žádnou cenu se nenechat odhalit…

Sledujeme, jak se ústřední dvojice učí vypořádat se s novou životní situací a její útrapy při snahách vše utajit. Hodně prostoru je věnováno jejich postupně budovanému vztahu a ke konci dojde i na nějaké to dráma. Co víc si od padesátistránkového oneshotu přát?

Tedy, ona tahle manga nejprve vyšla jako padesátistránkový oneshot. Pak ale měla u čtenářů úspěch a rozjela se do formátu klasické volumové mangy. Původní příběh ale zůstává čitelný i samostatně. nemusíte se bát nějakého extrémně otevřeného konce. I když… no, posuďte sami.

Manga má v současnosti 8 svazků a stále se vydává. Více než pilotní oneshot ale nemám v plánu překládat.

Překlad

Původně jsem hledala nějaký pěkný oneshot, na kterém bych si procvičila překlad a především editaci. Volba padla na tuhle zábavnou romantiku, která se zaprvé zalíbila mně a za druhé při náhodném testování dokázala okouzlit i zaryté yaoistky, přestože jde o mangu čistě heterosexuální. To považuji za důkaz kvality ;o)

Procvičila jsem se na ní parádně, to musím uznat. Chuťovek na editaci tam bylo požehnaně a vzhledem k tomu, že jsem překládala kdekterý štěk v pozadí, z nichž aspoň půlka nebyla v anglickém scanlationu přeložená z japonštiny, vyřádila jsem se na tom i překladatelsky mnohem víc, než bylo původně v plánu.

A co že na tom tak dlouho trvalo? No přece časové prodlevy, kdy se nikdo mangy ani nedotkl :) Nějaký čásek to nejprve zabralo mně (s obřími přestávkami asi rok, než jsem se dokopala k dokončení) a pak to strašlivě dlouho čekalo na korektury (a už to vypadalo, že se jich to nikdy nedočká). Seritka, která měla mít korekturu na svědomí, se občas tváří jako ještě větší prokrastinátor než já :) Nicméně já na tohle své dítko nezapomněla a nezanevřela (teď myslím ten oneshot, ne Seritu, i když o té to vlastně platí taky – až na to dítko).

Před pár měsíci jsem se rozhodla z této mangy oprášit pavučiny a narvala jsem ji na korekturu k veleochotnému ledmanovi, díky kterému se celá věc pohnula, a tak teď konečně tenhle překlad vyšel na Manga-Fanu.

Máte-li náladu na oddechovou romantickou komedii s líbivou grafikou, neváhejte a stahujte -> ZDE

Mé letošní postřehy z Animefestu, největšího českého anime festivalu, který se konal tradičně druhý květnový víkend v Brně, budou zas o něco kratší a stručnější. Čím víc jsem do organizace Animefestu zapojená, tím víc si na místě všímám především chyb a nedokonalostí a na nasávání festovní atmosféry mi zbývá stále méně času. Neznamená to ale, že bych si ho vůbec neužila. Na nějaký rozsáhlý report to ovšem nevydá. Zaměřím se tedy jen na pár témat, která mi letos přišla zásadní. Letošní Animefest byl pro mě rozhodně ve znamení crossdressingu, pedobeara a technických problémů.

Technické problémy

Začnu tím nejnepříjemnějším (abych pak mohla postupovat už jen k samým pěkným a zábavným věcem). Řeč je o technických problémech, které se vyskytují na Animefestu prostě pokaždé bez ohledu na cokoliv. Mám pocit, že technická sekce se na AF rok od roku připravuje déle a intenzivněji, ale na četnost a závažnost problémů to nějak moc nemá vliv. Nutno podotknout, že letos šlo dost často o průšvihy úplně jiného typu, než dřív (proč by se taky měly objevovat problémy, na které jsme připraveni, to by byla nuda, ne?). Faktem ale je, že technické problémy, chyby a výpadky letos jednoduše zase byly a je mi jasné, že to diváky musí otravovat. Nebojte, organizátory to taky štve. A jak.

Pro ty kteří na AF nebyli nebo problémy náhodou nezaregistrovali, nejzásadnější průšvih spočíval v tom, že jsme v jednu chvíli přišli o kompletní data z jednoho počítače, z nichž některá (např. titulky k ještě nepromítanému filmu) nebyla zálohovaná. Od toho se odvíjely všechny další větší problémy, zbytek pak byla klasika s nenadále nefunkčními mikrofony, prezentéry atd…

Já osobně si nejsem úplně jistá, které emoce týkající se letošních technických failů u mě všeobecně převažují. Jako přednášející jsem byla samozřejmě především smutná a naštvaná, že hlavní kiks, který si na nás technika nachystala, se odehrál zrovna během mé přednášky, přišla jsem tak o většinu videí a přednášce to dost ublížilo. Ač jsem se ji snažila zachránit ze všech sil, s těmi videi by bývala byla prostě lepší a křupavější.

Na druhou stranu jsem se o hlavním problému techniky dozvěděla už docela dost a vím, že šlo o chybu, kterou nečekali ani naši technici, ani sponzor, který notebooky zapůjčil, a není tedy moc fér se zlobit na jednu ani druhou zúčastněnou lidskou stranu. Když jsem pak slyšela a četla dobře míněné rady od diváků typu „příště by bylo dobré si to vyzkoušet předem, jestli vám ty videa fungujou“, bylo mi technické sekce spíš líto. Všechna videa byla samozřejmě odzkoušená, akorát když přijdete ve vteřině o všechny kodeky a o značnou část videí samotných, ani tisíceré zkoušení předem to nezachrání.

Tenhle případ by snad ovšem měly aspoň zčásti zvládnout zachránit záložní počítače, které v promítačkách sice byly, ale zrovna v případě tohohle selhání se na ně prostě nepřešlo, což jsem doteď nepochopila. Takže ano, byly tu i věci, které by se daly udělat líp a technická sekce není úplně bez viny. Však jsem si to s vrchním technikem už náležitě vyjasnila ;o)

Celkově se mi ale střídaly pocity vzteku (na techniky, techniku samotnou i na přemoudřelé radily, kteří naše techniky považovali evidentně za zcela neschopné a nekompetentní) s pocity smutku a lítosti, že to vrhá špatné světlo na celý festival.

Diváci to ale většinou brali s klidem a humorem a zdá se, že na AF nezanevřeli, což jsem moc ráda. Nemůžeme totiž zaručit, že na dalším ročníku k žádnému podobnému (nebo pravděpodobně zcela novému) technickému selhání zas nedojde.

Crossdressing a pedobear – samozvaná ústřední témata

Animefest sice nemívá žádné jednotné téma, nicméně občas nějaký ústřední prvek či myšlenka vykrystalizuje přímo na místě. Ačkoliv to tedy nebylo nijak plánované, zdálo se mi, že se celý letošní ročník motal okolo crossdressingu. A rozhodně to nebylo jen tím, že jsem na toto téma měla přednášku. O crossdressingu se mluvilo minimálně ještě v dalších třech přednáškách (Cenzura, Interweb a Manga pro dívky), což jsem při výběru tématu pro přednášku někdy v zimě naprosto nemohla tušit. Tehdy jsem se snažila najít jen nějaké přijatelně kontroverzní a pro diváky co nejzajímavější téma. Zjevně jsem se trefila do správného trendu.

I cosplayerů, kteří představovali osobu opačného pohlaví, než které jim bylo dáno od přírody, bylo požehnaně. Ovšem tady už může být můj pohled trochu zkreslený, protože pouze letos jsem si jich všímala úmyslně. Jsem moc ráda, že se mi někteří z nich přišli i předvést na pódium během mojí přednášky a vyplnili tak trapnou díru způsobenou výše zmíněnými technickými výpadky.

Jestli ovšem něco mohlo přebít crossdressing jako samozvané hlavní téma Animefestu 2011, byl to jednoznačně pedobear, který se v Brně vyskytl hned ve dvou živých exemplářích. Pokud nevíte kdo/co je pedobear, nebudu se snažit to vysvětlovat, nemělo by to cenu. Kdo se ale aspoň nějaký čas pohybuje po internetech, nejspíš bude vědět. Ostatní si v případě zájmu můžou pogooglit.

Jeden úchylný plyšák v životní velikosti byl z našich luhů a hájů, druhý byl dokonce zahraničním hostem, který na Animefest zavítal ze Slovenska. Tento pedobear už obrazil několik conů v několika státech a sám sebe nazval putovní atrakcí. Naši dva medvídci se stali okamžitě nejen neoficiálními maskoty conu, ale i předmětem zájmu všech návštěvníků a objektivů. Kdo neodjel z AF s fotkou s pedobearem, jako by nebyl. Vrcholem byla společná fotka, která měla být pseudopokusem o světový rekord v počtu žen a dívek na jedné fotce s pedobearem a vznikla improvizovaně ve chvíli, kdy bylo třeba vyplnit čas potřebný ke znovunačasování titulků zmizelých s kolapsem počítače. Na výsledky se můžete podívat třeba sem nebo sem.

AMV soutěž a má zčásti splněná předpověď

Musím předeslat, že co se týče AMV, mám vkus masového diváka. Rozlišuji pouze 2 dvoustupňové škály: líbí/nelíbí a zpracování OK/technické chyby, kterých si všimnu i já. Ještě tedy dokážu ocenit, když má AMV vtip nebo nápad a, jelikož jsem hudební freak, podstatnou roli pro mě hraje i výběr hudby. Jinými slovy, je-li v tom dobrý song, jsem ochotná odpustit i nějaké ty technické lapsy.

Díky tomuto neodbornému pohledu na soutěžní AMV jsem často dost dobře schopná odhadnout výsledky, které pak většinou z velké části odpovídají mému osobnímu žebříčku.

Favoritem letošního ročníku se pro mě už ve webovém předkole pro české autory stalo AMV Soutěž, které mě dostalo především jak jinak než písničkou. Něco tak random a chytlavého se prostě musí dostat pod kůži snad každému. K tomu připočtěte fajn nápad a technické zpracování na úrovni tolerovatelné (viž výše ;) a máte předem jasný ústřední hit AF 2011. Předpovídala jsem mu osud podobný OK 2 be gay před třemi lety – že si ho všichni budou téměř neustále pobrukovat, ať už budou chtít nebo ne. To, že vyhraje i úplně celou soutěž, mě ovšem překvapilo. Moje předpovědi zahrnovaly totiž spíš scénář, ve kterém si návštěvníci zpívajíce tuto píseň budou strhávat oblečení a pobíhat po Brně nebo aspoň po prostorách festu. Jestli je dobře nebo špatně, že k tomu nakonec nedošlo, nechám na vás ;o)

foto: oficiální galerie Animefestu (Sargas a Yuri)
video: La Hime

Po delší době jsem se zas dostala do styku s českým dabingem anime. Vyvázla jsem z onoho setkání ve zdraví, ale o svůj zážitek se musím podělit.

Dabing anime je jev, který je v našich zeměpisných šířkách stále častější a budeme si na něj muset zvykat, ať chceme nebo nechceme. O co by se nám ale zvykalo snadněji, kdyby nebyl takový, jaký v současnosti je.

Nejsem žádný odpůrce dabingu jako takového. Mám-li možnost, pustím si film nebo seriál téměř vždy radši v originále, kvalitní dabing ovšem ocenit dokážu. Dokážu si jeho sledování dokonce i užít. Bohužel se ale také dokážu pohoršit nad dabingem nekvalitním, zcestným překladem nebo nevhodným výběrem dabérů.

V následujícím článku najdete můj osobní názor na dabing anime seriálů vysílaných na Animaxu. Přestože nadávání na český dabing je samo o sobě dost vděčné a oblíbené téma, nepůjde o pouhý výlev, jak je to všechno špatně. Budu se snažit podívat na věc z více úhlů,  úplně pochvalně z toho ale taky bohužel nevyjde.

Animax je nástupcem televizní stanice A+, prvního kanálu u nás, který se specializoval pouze na anime, které tam běželo zásadně s titulky. Už za časů A+ docházelo k chybám. Občas se stávalo, že v titulcích nefungovala diakritika, byly špatně přeložené nebo nebyly vůbec. Čas od času se vysílal špatný díl, jindy zase správný díl, zato pouze s maďarským dabingem atd. Chyb ale postupně ubývalo. Když stanici převzala společnost Sony Pictures Television International a znovurozjela pod názvem ANIMAX, chyb ubývalo dále (ovšem ve věcech už dříve pokažených ke změnám k lepšímu nedošlo). Postupem času ale téměř všechny nové seriály začal Animax uvádět v dabované verzi. Mnohé zaryté japanofily to rozhořčilo a pohoršilo, jiné (mladší a neovlivněné) diváky to zas naopak mohlo potěšit a udělat pro ně anime přístupnější.

Tento článek se nebude zabývat tím, zda je dobré anime dabovat nebo ne. O tom už proběhlo desítky diskusí a stejně nikam nevedly. Pokusím se soustředit pouze na to, jak na mě český dabing anime a jeho konkrétní provedení působí. Zaměřím se pouze na seriály vysílané na Animaxu. (O MIDO filmu a dalších znehodnocevatelích distributorech třeba zas někdy příště.)

Já sama z dabovaných anime viděla FMA, Death Note, část Honey and Clover, část Gankutsuou a část Nodame Cantabile. Své hodnocení zakládám na zážitcích ze sledování právě těchto seriálů v českém dabingu. (Nejpopulárnější a nejdiskutovanější série Bleach a Naruto jsem neviděla ani v jedné verzi, takže těch se moje hodnocení netýká.)

Co na Animaxu oceňuji

Zkusím začít pozitivně – několika body, za které má Animax ode mě palce nahoru :)

• Jeho samotná existence

Stále jde o jediný TV kanál v ČR , který je zaměřený pouze na anime, což je potřeba si uvědomit a ocenit.

• Výběr titulů

Oceňuji i výběr vysílaných seriálů. Kromě všeobecně uznávaných kvalitních děl, jako je třeba Hellsing nebo Trigun, mám radost, že se na obrazovkách objevují i moje osobní srdcové záležitosti – Death Note, Lovely Complex a Nodame Cantabile patří na špičku mého žebříčku.

Těší mě, že se u nás vysílají, ovšem na druhou stranu s tím přichází také fakt, že musím přihlížet tomu, jak jsou mé oblíbené seriály často překladem a dabingem v jistých aspektech znehodnocovány, což mě samozřejmě mrzí. Kdyby šlo o nějaké neznámé „tohle nám Japonci prodali nejlevnějš“, asi bych to tolik neřešila.

• Dabing na profesionální úrovni

Pokud se vám nelíbí na tomto místě slovo profesionální, nahraďte si ho výrazem „rozhodně méně odfláknutý než u anime u konkurence“. Dabing na Animaxu sice třeba úplně nesedí, ale aspoň na něm pracovali skuteční herci a člověk u sledování nemá pocit, že to celé namluvili dva technici, co u toho zrovna seděli, Franta, co šel zrovna okolo, a Mařka, která se by se jinak nudila na recepci. Zásadní problém však vidím v tom, že tito kvalitní herci dabují v anime zpravidla zcela nevhodné postavy.

Je běžné, že český dabing je sám o sobě kvalitou zcela v pořádku a pokud neznáte originál, nepřijde vám na něm nic zvláštního. V případě, že původní verzi ovšem znáte, se občas nestačíte divit.

• Online player

Umožnění zhlédnutí celých epizod na webu je věc, za kterou Animax jednoznačně zaslouží ohromný respekt a pochvalu. Tímhle krokem mě velice příjemně překvapili.

Problémy a záporné stránky

Přesunu se teď k soupisu věcí, které mě na česky dabovaných anime na Animaxu naopak rozhodně netěší.

• Výběr herců

Jak už jsem zmínila v kladných bodech, herci jsou sice dobří, ale problém je evidentně v přiřazování rolí. Velmi často je k postavě vybrán prostě nevhodný hlas.  Je mi jasné, že japonským hláskům se ty české svou náturou prostě přiblížit nemůžou, ale stejně si myslím, že by si výběr herců zasloužil v tomto případě více pozornosti. Když desetiletého kluka (FMA) dabuje jen o něco mladší hlas než šedesátiletého starce (DN), něco prostě není v pořádku.

• Nerespektování atmosféry originálu

Opět tu platí, že v češtině anime nikdy nevyzní stejně jako v japonštině, ale v v českých animaxích verzích dochází často ke změnám, které nutné nebyly. Jde především o emoce v hlasech postav, které jsou nahrazeny úplně jinými (napřiklad znuděný génius Light Yagami, který v české verzi pronáší každou druhou větu s naprostým nadšením a zápalem, pokud se dobře pamatuji).

Jsou tady ovšem i jiné změny oproti originálu, nad kterými zůstává rozum stát. Jedna taková mě původně přiměla začít sepisovat tenhle článek. Náhodně jsem totiž zahlédla znělku „českého“ Lovely Complexu a nestačila jsem zírat. Změnu názvu na „Bezva dvojka“ jsem ještě ochotná pochopit. Důvody ke změně původní písničky za jinou random písničku ze soundtracku jsou mi ale záhadou. Zvláště pak, když jsou obě v japonštině. Jediné logické vysvětlení, o kterém spekulujeme, by bylo, že na původní song nejsou práva mimo Japonsko. Proč to ale nahradit zrovna něčím tak rozdílným, to mi hlava nebere.

Když už jsem u toho Lovely Complexu, napadá mě ještě jedna věc. Velká část kouzla toho anime spočívá v tom, že všechny postavy mluví kansaiským nářečím.  Z české verze jsem sice neviděla nic víc než onu znělku, ale stejně pochybuji, že by nechali nadabovat celé anime třeba Moraváky. Přesto by to ale bylo úžasné a pro mě určitě pádný důvod, proč se podívat i na české znění.

• Problémy se jmény

Pokud jde o japonská jména, ty jsou překládána a vyslovována celkem obstojně. Zádrhel ovšem nastává u jmen nejaponských, která si Japonci sice nějak vymyslí, ale vyslovují po svém. Když se pak „česká verze“ těchto jmen dělá na základě japonské výslovnosti, můžou vznikat nejrůznější divnosti. Tak například postava jménem Near (japonsky vyslovováno [ni-a]), která se pak v češtině jmenuje prostě Níja. Když ho pak někdo oslovuje, zní to, jako by se sháněl po Neovi z Matrixu :) Další slušný svinčík pak dokáže napáchat záměna písmenek L a R, která Japonci nerozlišují.

Nicméně se najdou i taková nejaponská jména, která jsou v japonské verzi vyslovována dokonce lépe než v té české. Například věhlasný evropský dirigent v Nodame Cantabile, který má krásné německé jméno Franz von Stresemann, se chudák v české verzi jmenuje [Stresmen]. Au.

Ještě bych se aspoň krátce zmínila o přechylování ženských jmen. Je to vždycky hlavně o zvyku. Mně osobně zní Misa Amanová a Kijomi Takadová dost hrůzně, ale byla bych to ochotná akceptovat, kdyby se přechylování dodržovalo všude, což se ale neděje. Koneckonců, kdyby se Nodame jmenovala Megumi Nodová, těžko by z toho zkrácením mohla vzniknout její přezdívka. Přišlo mi, že se ale jednotnost víceméně dodržuje aspoň v rámci jednotlivých seriálů, což je fajn.

• Chyby v překladu

Nad špatnými fanouškovskými překlady anime se dá mávnout rukou. Málokdo se nad tím už dnes pozastavuje. Pokud se ovšem něco takového přihodí u oficiálně vydaných titulů, je to už trochu jiný problém. Předpokládám, že tam jsou lidé za překlad placeni, tak by měli odvádět práci aspoň na nějaké úrovni. Dále předpokládám, že jde-li o profesionální překlad, měl by v procesu existovat člověk, který překlad kontroluje. Jsem příliš naivní? Nejspíš ano, protože takhle to evidentně nefunguje. Překlady se hemží anglikanismy, prapodivnými slovními obraty (viz „nemají žádné skrupule“ v záhlaví) a překlady, které vyloženě překrucují smysl. Pro příklad jeden citát z Nodame Cantabile:

ORIGINÁL: „Klavír mi šel vždycky hůř než housle, tak jsem se na vysokou zapsal právě na klavír. Ale tvrdě jsem zabral (bral jsem to vážně), takže jsem se během dvou let vypracoval na nejlepšího v ročníku. Proto možná začínám trochu polevovat.“

ČESKÝ DABING: „Nebyl jsem na housle tak dobrý jako na klavír. Proto jsem se na škole přihlásil právě do klavíru. A i ten jsem bral hrozně vážně. I když jsem skončil druhý nejlepší v ročníku, mám pocit, že to pořád není ono.“

Pokud jste dočetli až jsem, už jste určitě zvědaví i na nějakou demonstrační ukázku. Tady je – Zápisník smrti – 33. díl (Kijomi Takadová, Elle, Neo a „nedělají si žádné skrupule“ included)

Nebudu zde rozebírat možné důvody, které k současnému stavu vedou, nebo možnosti, co a jak by s tím šlo udělat. Do výroby dabingu nevidím, netuším, kolik na to má společnost Animax peněz, kdo je za to zodpovědný, jestli je hlavní zdroj chyb v Čechách nebo někde cestou a proč vlastně jsou věci tak, jak jsou. Můžu jen konstatovat, jaký výsledek vídáme na obrazovkách. A z něho tedy úplně nadšená nejsem. A co vy? Těším se na vaše názory a postřehy v komentářích.

*Random stuff, random stuff, tell me, have you had enough?*

Rozhodla jsem se věnovat na tomto blogu trochu více místa nejrůznějším internetovým fenoménům, jako jsou online komiksy nebo internetové seriály. Nějaké články na tohle téma by se tu už našly a dalších několik určitě ještě časem přibude. (Kdo mi k nim vymyslí výstižný tag, získá virtuální lízátko. Zatím se budete muset spokojit s „net_fenomény“). Dnes se podíváme na mou oblíbenou sérii hudebních parodií The Key of Awesome.

The Key of Awesome je internetový seriál vtipných hudebních klipů, který většině z vás nejspíš ani nemusím představovat. Jednotlivé epizody jsou převážně parodiemi na konkrétní videoklipy současných populárních „hvězd“, i když občas jde i o narážky na nějakou aktuální událost, internetový mem nebo film. Seriál běží na YouTube od roku 2009 a v současné době má na kontě 36 regulérních epizod (klipů) a 97 videí celkem (klipy společně se všemi behind the scenes – zde nazvanými „Behind the Awesome“ – a videoopdověďmi na divácké komentáře) .

Já sama jsem se o Key of Awesome poprvé doslechla tak před rokem, tuším od Taylor. Přestože jsem dost z parodovaných písniček (občas ani interpretů) neznala, pobavila jsem dost dobře, což se mi zas tak často u rádobyvtipných videí na internetu nestává. Když jsem si pak dohledala všechny originály, byla jsem naprosto fascinována. Od té doby Key of Awesome sleduji pravidelně a doporučila bych to i vám (v případě, že vám jejich humor sedne). Kromě toho, že se u něj dá skvěle pobavit, skýtá totiž taky parádní možnost, jak být in ve světě pop-music, aniž byste ji ve skutečnosti sledovali. Všichni, kdo stojí za řeč, jsou v Key of Awesome parodováni ^^

Než bych ale zdlouhavě vysvětlovala, o co přesně jde, radši vám nejprve předhodím několik ukázek.

Videa

Některé videoklipy Key of Awesome jsou lepší, jiné slabší. Najdou se ovšem i takové, které jsou naprosto kulervoucí. Na přehlídku několika z těch nejlepších (v mých očích) se můžete podívat právě teď.  Pro srovnání přikládám vždy i link na původní video, které je v klipu parodováno.

Lady gaga feat. Lord gaga – Bad Romance parody

~Bla bla bla hoo hoo he / Everybody look at me. / Random stuff, random stuff / Tell me have you had enough? ~

ORIGINAL: Lady Gaga – Bad Romance

Justin Bieber – Sleep on You

~ Let’s go to my dad’s car / and make the windows steam / I really hope that sounded cool / ‘cus I don’t know what it means ~

ORIGINÁL: Justin Bieber – One Less Lonely Girl

Owl City – ELECTRONIC WUSS

~ I asked the strongman in the sky / Why do donuts have to die? ~

ORIGINÁL: Owl City – Fireflies

Eminem – Not Afraid parody

~ I’m not afraid to throw a chair / it was from IKEA so I don’t care ~

ORIGINÁL: Eminem – Not Afraid

Adam Lambert Parody

~ When I hang around my house / I do it theatrically / Is somebody watching me? ~

ORIGINÁL: Adam Lambert – Whataya Want From Me

Další videa, co stojí za zmínku:

• Lady Gaga tf. Beyonce – Telephone Parody
• Justin Bieber ft. Lil Wayne – Bieber Fever!
• TWILIGHT SUCKS! Emo Vampire Song
• Ke$ha – Glitter Puke

Kdo to má na svědomí?

Ústřední osobností celého Key of Awesome je Mark Douglas. Mark hraje ve všech videích, píše téměř všechny texty (občas i hudbu) a taky skoro všechno zpívá (kromě rolí žen a dětí, ty má na svědomí zpravidla jeho žena). Je to prostě takový malý všestranný génius dnešní doby, jehož studnice nápadů a humoru je, zdá se, nevyčerpatelná.

Na Key of Awesome ale samozřejmě spolupracuje mnohem více lidí. Minimálně třeba ještě režisér :) Ten se jmenuje Tom Small a uvidíte ho téměř v každém videu o videu. A pokud jste ženského pohlaví a chtěly byste si v Key of Awesome staffu najít někoho na fangirlování, čekujte v behind the scenes videích týpka jménem Jake ;o)

Nemalou roli pak v Key of Awesome hraje taky Markova manželka Anastasia. Ač všechny Markovy fanynky jistě zaplakaly, že už není k mání, upzorňuji, že Anastasia je pro Key of Awesome životně důležitá, i když se o ní moc nemluví. Kdo jiný by zpíval všechny ty Gagy a Biebry?

Submemy

Jako v každém správném kultovním díle, najdeme i v Key of Awesome několik unikátních prvků, které se v jejich videích vyskytují sice spíše nenápadně, zato pravidelně. Dva příklady za všechny:

• vousatá jeptiška (bearded nun) – Nic víc než vousatý chlapík převlečený za jeptišku. Objevuje se třeba v parodii na Bad Romance (výše v článku), ve We R Who We R nebo v Telephone (tam je dokonce v jednu chvíli i třikrát a ještě k tomu s trpaslíkem). Často je zmíněná i přímo v písničce. Většinou pouze jako jeptiška, ale v Electronic Wuss se o ní zpívá vyloženě jako o vousaté jeptišce („a bearded nun flies through the sky, I wrote this song when I was high“). Mimochodem, čistě náhodou zrovna tenhle klip režíroval Michael Stevens, který vousatou jeptišku hraje.
• kachnička (ducky) – Maskot Key of Awesome. Proč? Na to jsem přišla asi až po půl roce sledování. A přitom je řešení tak jednoduché. „The Key of Awesome“ zní prostě skoro stejně jako „Ducky of Awesome“.

EDIT (01/2012): Bearded nun už má i vlastní píničku: Lady Gaga: Bearded Nun