Víte, jak zní léto? Jako The School. Vážně. To jsem se opravdu dočetla v nějaké recenzi a komentářích k ní. Tedy vlastně obráceně - The School znějí jako léto. Ve skutečnosti konkrétně jako léto před cca padesáti lety.  Pokud tedy právě hledáte něco nového svěžího k poslechu na nadcházející roční období, tenhle indie pop v šedesátkovém hávu může být přesně to pravé.

Začnu historií. Ne ovšem historií kapely, ale tou mojí – kterak jsem The School objevila : ) Za všechno může tento trailer ke španělskému filmu Yo, también. Už ve chvíli, kdy jsem ho poprvé viděla, mě hudba v něm naprosto fascinovala, nejspíš proto, že mi svým způsobem připomínala mé oblíbence Belle & Sebastian. Takže jsem okamžitě přestala řešit film a začala pátrat, kdo to zpívá. A dopátrala jsem se k The School .

The School jsou poměrně čerstvá osmičlenná kapela z velšského Cardiffu.  Pohlavní složení: 4+4 (pokud jsem dobře počítala ;o) ; nástrojové složení: zpěv, klávesy, housle, kytary, trubka a bicí. Můj názor na to, jak to zní, je, že jako kdybyste smíchali Belle&Sebastian s Pomádou. A je to překvapivě dobré, ačkoliv to tak možná na první pohled nevypadá :)

Koncertovat The School začali teprve v roce 2007. O rok později už vydali svůj první singl „All I Wanna Do“, který měl v Británii ohromný úspěch. A tak záhy následoval další jménem „Let It Slip“ a dlouhatánská koncertní šňůra se kterou navštívili i několik zemí mimo Spojené království. Jejich popularita doma rostla neuvěřitelným tempem a v zahraničí začala také postupně stoupat. Zásluhu na tom možná mělo i to, že se jejich písnička Valentine se stala hlavním songem velké reklamní kampaně na spotřebiče LG.  Například korejskou verzi pro zajímavost najdete zde.

Letos v květnu vydala kapela konečně celé pořádné album s názvem „Loveless Unbeliever“, které obsahuje 13 písniček, jednu naivnější a šedesátkovatější než druhou, ovšem ze všech čiší celkově taková ryzí pozitivní nálada, že si je tu pouštím už několikátý den v kuse a přiblble se u toho usmívám. Tak abych to na vás taky trošku přenesla, dávám sem na závěr klip k „Let It Slip“. (A já se teď z euforie prozatím zase vrátím zpět do své nory k psaní diplomky >_<)

A pokud vás zajímá proč jsem při psaní hudebního článku, který píšu tak jednou za uherský rok, dala přednost popíku před nějakým pořádným nářezem, tak nejspíš proto, že je léto. Užijte si i to vaše plnými doušky!

————————–

EDIT (26.6.) A aby toho nebylo málo, mí velcí oblíbenci Math and Physics Club mají taky nové CD! A to je jedna z kapel, o ktérých si troufnu tvrdit, že taky znějí přesně jako léto :) Aspoň pro mě. Léto už vážně může začít!

—————————
Informace čerpány především z oficiálních stránek vydavatelství: http://www.elefant.com/bands/the-school/.

OK Go je americká indie rocková skupina, kterou znám už pár let. Jejich CD Oh No jsem si dost oblíbila vždycky si ho ráda znovu poslechnu. U toho jsem ale taky zůstala, protože mě nějak nikdy nenapadlo si tuhle kapelu víc proklepnout. Což byla ovšem kolosální chyba!

Kdybych to totiž udělala, dozvěděla bych se už dávno, že ve světě jsou OK Go zatraceně dost známí. A to nejen díky své fantastické hudbě, ale převážně díky svým fenomenálním videoklipům. Je čas neznalosti napravit!

Nejdřív pár základních fakt. Kapela vznikla v roce 1999 a v současnosti ji tvoří zpěvák a kytarista Damian Kulash, basák Tim Nordwind, klávesista Andy Ross a bubeník se sympatickým jménem Dan Konopka :) Mají na kontě tři velká studiová alba – OK Go, Oh No a letos nové Of the Blue Colour of the Sky.

Pro fanoušky hudebních her přihodím ještě zajímavost, že jejich songy se objevily ve hrách Guitar Hero On Tour a Rock Band a letos vydali balíček pro Guitar Hero 5 a Band Hero.

Ale přesuňme se už k tomu vizuálně zajímavému – k jejich dokonalým dechberoucím videím. Společným znakem všech jejich slavných klipů je to, že všechny byly natočeny na jeden záběr beze střihu. A to je to, co na tom diváky nejvíc fascinuje.

A Milion Ways

Vůbec první video téhle kapely (vydané v roce 2005) a hned ohromný úspěch. Natočeno na zpěvákově dvorku a samozřejmě na jeden záběr. Zajímavostí je, že ten, co tam předstírá, že zpívá, je skutečnosti basák a v téhle písničce vůbec nezpívá :D

Původně prý toto homevideo vůbec nemělo být oficiálním videoklipem k písničce, ale rozšířilo se mezi jejich známými a zbytkem světa rychleji, než by kdo čekal, a mělo takový úspěch, že ho nakonec opravdu oficiálně vydali. Hned první video skupiny se tak nejvíce začalo šířit virálně po netu. Dle Wikipedie se toto video stalo v srpnu 2006 nejstahovanějším hudebním videem všech dob s asi 9 miliony stáhnutí..

Taneček, který skupina v klipu předvádí, byl dost často napodobován fanoušky a dokonce proběhla i soutěž o nejlepší fanouškovské ztvárnění pod heslem “Viděli jste tancovat nás, teď chceme vidět my vás”. Vítězové si mohli zatancovat se skupinou na podiu při jejich koncertě. Jednoduše už jde o legendu – něco jako jako Hare Hare Yukai  pro anime fandy ;)

Here it goes again

Doposud největší hit a největší fenomén. Na jeden záběr natočená geniální choreografie na běžících pásech. Zpěv opět předstírá basák :)

Video se stalo světovou senzací, dnes má na YouTube přes 50 milionů shlédnutí a získalo i několik prestižních ocenění (včetně Grammy).

I zde se opakovala akčnost fanoušků, napodobování a soutěž.

This Too Shall Pass

Nejnovější a nejkolosálnější počin naší čtveřice. Když už si všichni mysleli, že nás OK Go už nemůžou ničím překvapit, chlapci se opět překonali  A opravdu ve velkém.

Tohle video je taková senzace, že mnozí pochybují o jeho autentičnosti. Sama skupina prý jeden střih přiznala. Ale ať je to, jak je to, stejně je ten klip geniální. A dostal se dokonce i do českých médií:

• OK GO sjeli z trenažéru do dílny, aby zase byli slavní – Aktualne.cz
• Geniální klip: Tahají Ok Go lidi za nos? Posuďte sami - lidovky.cz
• musicserver.cz
• i-legalne.cz

Než se ale povedlo tohle geniální dílo dotáhnout a natočit, uspokojila kapela fanoušky v mezičase druhým videem ke stejnému songu. Tentokrát zahrnuje vojenskou pochodovou kapelu Notre Dame’s Marching Band. Natočeno celé najednou a live. Včetně zvuku!

VIDEO ZDE

(Bohužel nejde vložit přímo kvůli gramofirmě. Jediné oficiálně povolené video, které lze vkládat na jiné stránky, je momentálně udělátková verze This Too Shall Pass, a to díky tomu, že si na ni OK Go našli sponzora. Ano ty další dvě videa, co tu vidíte jsem ukradla z jiných než oficiálních kanálů. Je možné, že dlouho nevydrží…)

Tak jak se vám líbili? Nejsou prostě geniální? ^___^

A jen tak mimochodem, momentálně na XFM probíhá anketa o nejlepší hudební videoklip všech dob…. Here it Goes Again je mezi tipy redakce :)  Pokud budete chtít, můžete hlasovat do konce dubna (což mě taky donutilo dopsat tenhle článek včas ;o)

Následující článek vás seznámí s největší internetovou databází těchto pokladů, některými nejznámějšími faily a následně pak s podobným fenoménem úmyslně přeslechnutých textů spolu s pár okouzlujícími příklady.

Stránka, která shromažďuje všechny „misheard lyrics“ neboli přeslechnuté texty, sídlí na doméně KissThisGuy.com Neděste se, takto je pojmenovaná právě po jedné z nejslavnějších misheard lyrics ‘Scuse me, while I kiss this guy (namísto správného ‘Scuse me, while I kiss the sky – Jimi Hendrix: Purple Haze), která je také údajně nejčastějším přeslechem, který lidé na stránky posílají.

Co je na téhle databázi skvělé (kromě toho, že u některých kousků mají teď už i hudební ukázky) je fakt, že kromě samotných přeslechů schraňuje i příběhy lidí, resp. „autorů“ alternativních textů. Historky, jak kdo co kde veřejně nahlas zpíval nebo přesvědčoval známé o správnosti svého textu, jsou mnohdy ještě vtipnější než samotné chyby. Například představa australského školáka, jak na školním shromáždění při zpěvu vlastní národní hymny namísto „Australians all, let us rejoice,  for we are young and free!“ hrdě pěje „Australians all eat sausages. Four minus one is three.“ , je prostě k nezaplacení. A namátkou další, co mě dostalo, je „The algebra has a devil for a sidekick eeeeeeeeee….“  Sidekicka tam sice moc neslyšim, ale ta algebra je úplně jasná, celkový smysl geniální a příběh taky luxusní.

Samostatnou zvláštní kapitolou jsou pak texty přeslechnuté úmyslně. Jako příklad můžeme uvést anglické interpretace neanglicky zpívaných písní aneb „co by si tam člověk asi domyslel, kdyby žil v přesvědčení, že to anglicky opravdu je“. Rozdíl oproti těm klasickým je v tom, že autoři obvykle nejsou přesvědčeni o správnosti své verze :D

Není asi nutné podotýkat, že spousta cizojazyčných hitů si popularitu v anglicky mluvícím světě získala právě touto cestou. A vlastně nejen v anglicky mluvících, jak se ostatně za chvíli dočtete.

Numa Numa Song
Jednou z největších klasik v téhle oblasti je Dragostea din tei moldávského boybandu O-Zone, ve světě mnohem známější pod názvem „Numa Numa Song“. Už víte o čem je řeč? Tak tady je názorná ukázka, jak vypadá takový úmyslně přeslechnutý text.

Bohužel se mi nedaří najít svůj oblíbený obsahující fráze jako „raise your blades now“ a „ragu slut in vain“, kdybyste někdo objevil, pošlete prosím link. Každopádně teď už je vám zcela jistě jasné, jak zábava tohoto typu vypadá.

Fishmaster (Wishmaster)
Dalším úžasným kouskem, který nesmím zapomenout zmínit, je i nevšední interpretace textu k písni Wishmaster od finských Nigthwish, jejíž originál sice je v angličtině, ale je jim tak špatně rozumět, že si to o tohle prostě říkalo.

Uma Uma Dance (Caramelldansen)
Na závěr jsem si nechala fenomén jménem Caramelldansen. Předpokládám, že tuhle flashovou smyčku všichni moc dobře znáte (kdo náhodou ne, ať si na vlastní nebezpečí klikne). Videa s přimyšleným anglickým textem také existují,  ale nás v tomhle případě bude zajímat hlavně japonská interpretace.

V Japonsku totiž popularita téhle úchylárny nestojí jen na roztomilých postavičkách v nejrůznějších napodobeninách známého flashe, ale jde tam také o (jak už jistě správně čekáte) další z misheard lyrics. Pro Japonce je tahle píseň známá převážně jako Uma Uma Dance (což je z refrénu více než logické). Ovšem „uma“ v japonštině může znamenat buď kůň nebo zkráceninu od „umai“, tedy něco jako mňamka :D To už začíná text nabírat na zajímavosti, že? A to to nejlepší teprve přijde. V refrénu se totiž zpívá „Dansa med oss, klappa era händer” („Tancujte s námi a tleskejte rukama“), což japonské ucho zcela zřetelně slyší jako „Barusamiko-su yappa irahen de“, v překladu „Přece jen nechci žádný balsamikový olej“ v kansaiském dialektu. Prostě hit!

Znáte ještě další takové perly? Nebo se vám osobně povedl nějaký úžasný trapas v podobě špatného porozumění slovům nějaké písničky? Podělte se!

Bez mučení přiznávám, že moje představy a předsudky ohledně last.fm byly zcela mimo mísu. Žila jsem v představě, že “ta věc” se člověku zavrtá do počítače, monitoruje každý jeho hudební krok a pak to vesele bez skrupulí hlásí na internet. Během několika dní zkoumání a bližšího ohledávání všech jeho funkcí jsem ale své zkreslené představy obrátila na úplně druhý pól. Last.fm je super! ^__^

A co že to vlastně dělá? Zaznamenává si, co posloucháte, kdy, jak často a pak s tím dělá psí kusy. Ano, s tím, že si to musíte nasadit do vlastního compu a ono vás to tam špehuje jsem sice pravu měla, nicméně jsem netušila, že to zaprvé jde kdykoliv vypnout, zadruhé můžete nastavit, ze kterých disků to má hudbu zaznamenávat a ze kterých ne a hlavně zatřetí, i když už vám to něco zaznamená, můžete to ze své knihovny lehce dvěma kliknutími kdykoliv zase vymazat.

Důležité je, že tohle všechno to dělá pro vaše dobro ;o) Tím se dostáváme k výhodám, které to člověku může přinést. Asi základní funkcí je to, že vám to podle toho, co posloucháte, vybírá a nabízí interprety, kteří by se vám mohli líbit (a co vím dost slušně se trefuje). Dalším přínosem je to, že máte přehled, co jste kdy jak často poslouchali. A máte ho nejen vy, ale i vaši přátelé. A naopak vy se můžete podívat, co teď zrovna poslouchají vaši přátelé, co poslouchají nejčastěji a nakolik je váš hudební vkus kompatibilní. S přáteli a daty ohledně vaší poslouchané muziky se pak dá dělat ještě spousta statistických vylomenin, které by vydaly na další obsáhlý článek. Inspirovat se můžete třeba u ledmana.

Co považuji za velkou výhodu profilu na last.fm je, že se díky tomu dá lehce vyhnout složitým odpovědím a náročným vysvětlováním na otázku, co že to vlastně posloucháte. Prostě tazatele jen odkážete na své last.fm. Další úžasnou funkcí (aspoň pro mne) je pak i systém oblíbených písniček. I zpětně se můžete podívat, jakou písničku jste si oblíbili v jakou dobu svého života. Je to skvělá věc pro vyvolávání a třídění vzpomínek na onu dobu. Dřív jsem si takové věci někam psala, teď jen při poslechu kliknu a ono to udělá všechno za mně. Dokonalé.

Poslední neocenitelnou funkcí last.fm je vyhledávání a doporučování koncertů. Vyhledá vám akce interpretů, kteří by vás mohli zajímat a v dosažitelné vzdálenosti od vašeho bydliště. Svůj (dnes už zcela pozitivní) názor na last.fm jsem si definitivně utvrdila, když mě téměř na poslední chvíli informovalo o pražském koncertu Maximo Park, o kterém bych se jinak nejspíš vůbec nedozvěděla, nebo až pozdě a to by mě pak hooodně mrzelo. Takže vivat last.fm! :o)

Skupina veselých drsňáků z Německa zpívající o dovolených, teplých zubařích a o tom, že by jejich bubeník měl vládnout světu – k vidění byli na Rock for People 2008.

Německou hudební scénu vůbec nesleduji. Popravdě, německých skupin znám všehovšudy asi tak.. ehm… čtyři? Když mi to ale někdo naservíruje přímo před nos, občas se nedá odolat. Tentokrát nepůjde o žádný hudební skvost, co by zaujal nesmazatelnou vysokou pozici v mém žebříčku hudebních preferencí, ale spíš o veselý hudební zážitek, o který se s vámi chci podělit. Montreal jsou totiž skupinou která člověka především pobaví (a doufám, že to je i jejich cíl ;o)

Na jejich koncert jsem se dostala v podstatě náhodou. Jedno deštivé festivalové dopoledne jsme se s kamarády tísnili v jednom ze dvou jediných suchých míst v areálu vojenského letiště v Hradci Králové a pročítali festivalové programy, návody a brožurky. Došli jsme k závěru, že takhle brzo po ránu (cca 13:00) ještě nikdo nehraje a když, tak rozhodně ne zajímavý natolik, abychom kvůli němu vylezli ven do deště. Jediné, co mezi “ranními” interprety zaujalo naši pozornost bylo (z čisté zvrácenosti) cosi, filterovským průvodcem zaškatulkované jako “emopankáči z Hamburku”. Skupina nesla název Montreal a měla to nehorázné štěstí, že se začátkem jejich vystoupení zrovna jako zázrakem přestalo pršet. Tak jsme jim dali šanci a zašli se na ně podívat. Z recese. Ze zvědavosti. A z nedostatku lepších cílů.

A tak jsem poprvé viděla a slyšela Montreal. Hned ze začátku nás upozornili na svou vizi ideálního světa spočívající v tom, že by světu měl vládnout jejich bubeník, snažili se v publiku zorganizovat jakýsi uspořádaný pohyb a vůbec. Prostě zaujali. Když jsem je chvíli pozorovala, vzpomněla jsem si na jeden ze svých nejúžasnějších hudebních zážitků – koncert Sportfreunde Stiller na Love Planet před třemi lety, který měl dost podobnou atmosféru.

Tehdy šlo taky o tady neznámou německou skupinu, která vyfasovala naprosto nelukrativní čas brzkého odpoledne a skoro nikdo na ně nepřišel. Rozdíl byl ovšem v tom, že Sportfreundy jsem v té době znala a měla dost ráda, takže byl pro mě tenhle “intimní” koncert vážně super zážitek. A když říkám intimní, myslím to fakt téměř doslova. Kromě mě a kamarádky tam byli ještě myslím 3 Češi, co je znali, asi 7 Němců, co na ně přijeli až ze od sousedů a maximálně 10 opodál stojících náhodných kolemjdoucích.Vzhledem k tomu, že tihle kluci v Německu a Rakousku běžně vyprodávají stadiony, musel to i pro ně být dost unikátní zážitek. Zvládli to ale s přehledem a s humorem. A já odcházela s pocitem, že tohle dlouho nic nepřekoná. A popravdě, neviděla jsem v životě moc jiných věcí, které by se svou roztomilostí rovnaly úsměvu s trsátkem v zubech ;oD Tolik k mému nostalgickému vzpomínání.

Montreal na Sportis rozhodně nemají (alespoň v mých očích), ale zábavní byli. Hlavně nedávali najevo žádné hvězdné manýry, byli milí, vtipní a komunikovali s publikem, což byla věc která bohužel scházela hlavním hvězdám. (I když jsem si koncerty headlinerů náramně užila, v tomhle musím dát za pravdu těm, kteří jim právě tohle vyčítali.) No a hlavně mě tihle kluci svým výstupem zaujali natolik, že jsem si po příjezdu domů celkem rychle sehnala jejich CD Alles Auf Schwarz, zaposlouchala se do něj a podrobněji prozkoumala texty. Fascinovalo mě, co mají pořád s tou dovolenou (schválně si všimněte, jak často se v jejich písničkách vyskytne slovo Urlaub nebo aspoň Strand.) Asi jsou pro ně pláže prostě hodně inspirující XD Každopádně, texty mají vážně vtipné a některé nečekané pointy jsou … opravdu nečekané :)

Pokud tedy umíte aspoň trochu německy a tenhle druh hudby se vám vyloženě neprotiví, doporučuji Montreal aspoň jednou vyzkoušet. Třeba pobaví i vás.

jeden text pro ilustraci:

UBahnlinie 2
meine freunde tummeln sich im sommer 
an den stränden der türkei 
doch ich verbringe meinen urlaub in der ubahnlinie 2 
massenhaft bequeme plätze – das klima ist ein traum 
zudem trifft man auf der reise die allerschönsten frauen 
sie tragen enge kurze kleider, ihre haut ist feucht benetzt 
hier ist es endlich mal wahrscheinlich, dass sich eine zu mir setzt 
ich fahre seit tagen mit der ubahn hin und her 
ich glaube, ich werde ganz einfach kartenkontrolleur 
so schöne mädchen wie in der ubahnlinie 2 
die gibt es nur hier und nicht auf ibiza und hawaii 
ich bin nicht ganz so braun geworden, 
doch ich hab mich amüsiert 
und mir gleich für nächsten sommer monatskarten reserviert 
ich fahre seit tagen mit der ubahn hin und her 
ich glaube, ich werde ganz einfach kartenkontrolleur 
so schöne mädchen wie in der ubahnlinie 2 
die gibt es nur hier und nicht auf ibiza und hawaii

Oficiální stránky
Jejich fotky z RfP (no schválně se podívejte, co chlapci fotili – rozkopané hradecké nádraží je tam jednou z nejmenších podivností XD)

prosinec 2008

Stephen Lynch je americký, dle svých vlastních slov, zpívající komik, který má velmi specifický humor, řekněme takový humor, který by běžný člověk na veřejnost netahal. Ovšem Stephen to udělal a jak se mu to vyplatilo. Nebojí se utahovat si naprosto z ničeho a porušuje veškerá tabu. Nic mu není svaté. Naváží se do věřících, nevěřících, bílých, barevných, zdravých, nemocných, manželství, církve, vyvrhelů hrajících DrD (zásah XD), zvířátek, mrtvol, rockerů….

Člověk by si jednoduše řekl, že je to nehorázné, nemravné a nechutné a zlomil by nad ním hůl… kdyby to ovšem nebylo TAK ZATRACENĚ VTIPNÉ! A to tedy je. Dokonce musím uznat, že je v jeho písních občas i velký kus pravdy (v těch poučných^^) Nejhorší ovšem je, že ty písničky jsou po hudební stránce vážně úžasné a zezačátku člověk často naprosto netuší, co se z toho vyklube. tedy, ono vlastně tohle je na tom to nejlepší. To překvápko.
Pokud si chcete jeho písničky opravdu užít, musíte se dokázat zbavit všech morálních hodnot a měřítek a hlavně ho nebrat ani trochu vážně. Stephen ve skutečnosti určitě neprovádí divné věci s malými hlodavci, na Hallowen nezavírá děti ve sklepě ani nechodí vraždit koťátka, aby si zlepšil náladu… i když, kdo ví? ;o)

Přestože to z tohohle článku pravděpodobně bude vypadat, že jde spíše o záležitost odpornou a nechutnou než zábavnou, nenechte se zmást. Jeho písničky dokážou i přes občasnou přehnanou nechutnost textů hodně pobavit. Vážně. Garantuji. A to nejsem žádnej úchyl nebo zvrácená povaha. Tedy ne natolik ;o) Sama se za sebe občas stydím, když si prozpěvuji Stepenovy písničky, na některé si dokonce stačí jen vzpomenout a už se červenám… Ale zároveň se v takových situacích nemůžu zbavit rozšklebeného úsměvu, potutelné nálady a nutkání vyprsknout smíchy. To jen tak pro varování, co to s vámi může (v lepším případě) udělat.

Co na Stephenovi ovšem vážně obdivuji (kromě talentu, hlasu a schopnosti dělat si srandu úplně ze VŠEHO ;o) je jeho práce s publikem. Jeho tvorba je úžasná sama o sobě, ale na živo to má mnohem větší šťávu a šmrnc. Jsem přesvědčená, že i kdyby byly jeho písničky naprosto nevtipné, dokázal by na koncertě bez problémů lidi rozesmát jen svými poznámkami okolo. Navíc, když svoje songy komentuje, vyjde občas najevo, že se za některé kousky sám stydí. Někdy se po skončení písničky seriózně omlouvá, jindy nabádá lidi aby zpívali s ním (pro jistotu, aby nešel do pekla sám :o) Nakolik to myslí vážně a nakolik je to jen součást do detailu promyšlené show, se nikdo nedozví, ale vlastně je to jedno. Hlavně, že to pobaví. A to zaručeně.

Písičky, které osobně doporučuji /ty jemnější/:
Voices in My Head – song o tom, co se vážně odehrává v muzikantově hlavě
Baby - Stephenovar reakce na své vlastní miminko…
Little Tiny Moustache – o problémech soužití s dívkou-nacistkou
Grandfather – píseň, v níž nabádá starého bohatého dědečka, aby stihnul umřít ještě před koncem účetního roku
What If That Guy From Smashing Pumpkins Lost His Car Keys? – to mluví samo za sebe XD
Kill A Kitten – návod, jak se zbavit všech svých problémů (ano, hrají v něm roli mrtvá koťátka)
Superhero – plejáda neuvěřitelných superhrdinů… v živé verzi to sice už není jedna z těch jemnějších, ale stojí za to

Sežeňte si, kde chcete. Linky vám nedám, nechci mít na krku Asociaci Rozhořčených Rodičů ;oP

P.S.: Dlouho jsem zvažovala, jestli tenhle článek vůbec zveřejním, ale tak… ať nejdu do pekla sama ;o)

červen 2007