Již osmý ročník pražského festivalu japonských animovaných filmů a kultury máme opět úspěšně za sebou. Letos se konal v termínu 19. a 20. listopadu 2011 už tradičně v kulturním centru Zahrada a jeho ústředním mottem bylo „Co Japonec, to muzikant“. Vše se tedy motalo kolem hudby v anime a hudebních anime… nebo ne? A co měli sakra znamenat ti poníci? Následující článek se na to pokusí odpovědět.

Akicon je můj velmi oblíbený a svým způsobem domovský con. Účastnila jsem se tedy opět v pozici organizátorské, a to dokonce s mnohem větším podílem, než jsem původně měla v plánu. Ale co, Akicon za to stojí. V reportu tentokrát vypíchnu jen 3 zásadní témata, která pro mě definovala celý letošní ročník. Podrobný soupis toho, kde jsem celou dobu pobíhala, přednášela, plašila a s kým jsem si kde o čem povídala, by nejspíš moc záživný nebyl a programu jsem zas tolik neviděla.

Přesto byl z mého pohledu Akicon letos velmi vydařený a budu se (společně s vámi, doufám) těšit zase na příště. A teď už k těm třem stěžejním pilířům.

Poníci

Od chvíle, co jsem si všimla, jak parazitně a neúnavně se šíří popularita dětského seriálu My Little Pony: Frienship is Magic mezi mňangačiči, tušila jsem, že to na Akiconu nemůže projít bez povšimnutí. Já jsem samozřejmě tímto fenoménem taky byla zasažena. V době, kdy už toho byly plné internety, jsem totiž ani já nevydržela a ze zvědavosti podlehla. Tento seriál můžu vřele doporučit při chřipce a nachlazení :) Ve chvíli, kdy ležíte v posteli s horečkou a nemáte mozkovou kapacitu na nic kloudného, jsou poníci k nezaplacení. Empiricky ověřeno.

Ale zpět k jejich invazi na Akicon. Když jsem pár týdnů před Aki zjistila, že krom toho, jak moc teď poníci frčí v Dejvické čajce, se na Akicon ještě chystají z Brna cosplayerky poníků a zahlédla jedno klíčové slovo v anotaci k hintzuově přednášce, bylo mi už úplně jasné, že poníci budou neoficiálním tématem a ústředním motivem celého Akiconu a kdo nebude mít v přednášce jediného poníka, bude „úplně odkecanej“ :) Tak jsem se podle toho zařídila. A nebyla jsem jediná.

Poníci prostě byli úplně všude, toho si musel všimnout úplně každý, dokonce i ti, kteří na akci vůbec nebyli (z kteréhokoliv reportu). Korunu tomu všemu nasadila Grekova „přednáška na přání“, pro kterou letos diváci na internetu vybrali a odhlasovali téma „Slash v MLP“. Přednášku jsem neviděla, protože v tu samou dobu probíhala v jiné místnosti organizátorská porada k Animefestu, ale údajně byla velice epická. Tipla bych si, že nikdo neodjel nepoznamenán…

Grek vs. Lusi: The AkiWars

Přátelské popichování, vzájemné hecování a nejrůznější sázky jsou kořením každé pořádné akce (všichni se těšíme příští Animefest na Aldyho v cosplayi, ne? :) Tentokrát jsem se ovšem do jednoho takového mentálního souboje zamotala já… Následovat bude výklad událostí z mé silně subjektivní perspektivy. Řekněte si pak Grekovi o jeho verzi, ať si můžete udělat pravdivý obrázek :)

Všechno začalo (aspoň myslím) v čajce před Akiconem, kdy jsem na dotaz upřímně prozradila, co bude součástí mé přednášky o hudebních anime a co naopak ne. Greka informace o tom, že moje přednáška nebude obsahovat ani jeden Macross, evidentně silně zasáhla a bylo pro něj těžké se s tímto faktem smířit. Někdo moudrý navrhl, že by si Grek mohl připravit naopak přednášku pouze o Macrossech, která by tu moji skvěle doplňovala. Tento nápad sice Grek nezavrhoval, ale problém mé „neplnohodnotné“ přednášky to v jeho očích pořád neřešilo.

Ani pod tíhou jeho silných argumentů jsem se nerozhodla kostru přednášky na poslední chvíli měnit, nicméně jsem na začátek přidala jasné varování, že přednáška Macrossy obsahovat nebude a pokud to někoho uráží, měl by radši opustit sál.

Grek byl předem varován, aby v zájmu svého vlastního duševního zdraví na mou přednášku nechodil. A pokud už přijde, měl by se zdržet jakýchkoliv poznámek. Zde jsem dokonce použila výhrůžku „Budeš-li mi rýt do Macrossů, budu ti rýt do poníků“, což pro něj musela být vyhlídka dost děsivá, vzhledem k rozdílu rozsahu našich MLP znalostí ve chvíli, kdy byla výhrůžka vyřčena.

Uplynulo několik dní a nadešel čas mé přednášky. Tak si tak stojím na pódiu, upozorňuji na to, že nebudu mluvit o Macrossech a že kdo potká Greka, má mu pomoci ven z místnosti, když tu náhle se ozve na celý sál povědomý hlas z reproduktoru:

„Grek tě vidí…“

A já vidím Greka, jak vesele mává z promítačky.

„…a o Macrossech bude mít příští rok přednášku Grek“ pokračuji ve výkladu – to byla z mé strany prostě jasně logická reakce na takovouto provokaci…

Mohla jsem tušit, že se to neobejde bez protiútoku. Grek si s ním počkal až do úplného zakončení conu, kdy mu ovšem jeden divák skvěle nahrál na smeč. Divák totiž projevil prokleté přání, aby bylo více přednášek na přání. Toho se Grek samozřejmě chytil. Okamžitě použil útok podobný tomu mému a vyhlásil, že příští rok si přednášku na přání připravím i já. To bylo zákeřné. Ale má čest a smysl pro hec mi velí neustoupit a jít do toho. Příště tedy nejspíš můžete čekat nějaké to hlasování o tématu na mou přednášku. Pokud tedy v době Akiconu 2012 zrovna náhodou nebudu v Japonsku ;o)

Hudební beseda – Hrajeme písničky z anime

S nápadem uspořádat nějakou hudebně-hrací a zpívací besedu jsem si pohrávala už delší dobu. Hlavním důvodem byla v koutku hlavy hlodající myšlenka vzájemně seznámit a dát aspoň trochu dohromady nějakou hudební otaku komunitu. Když se můžou slézat příznivci všech možných minoritních otaku podkast, od AMVčkařů po švadleny, proč by nemohli i hudebníci? Vždyť co Čech, to muzikant, tak to by bylo, aby se jich pár nenašlo, ne?

Když se pak vyhlásilo téma Akiconu 2011, nemohla jsem odolat. Tohle tam prostě muselo být! Po nějakém čase plánovaní mi došlo, že vlastně nic moc extra plánovat nemá cenu, protože se předem nedá moc předvídat složení a nálada publika, na které to vlastně všechno záleželo. Připravila jsem si proto jen krátkou úvodní prezentaci a pár možných scénářů (včetně toho, že tam nepřijde vůbec nikdo a já se seberu a půjdu si dát někam něco k jídlu :) Reálně jsem ale čekala spíše dvě možnosti – buď, že tam přijde tak 5-7 vesměs akčních lidí/hudebníků, chvíli pokecáme a pak se budeme pokoušet společně něco produkovat, nebo, že přijde okolo deseti unavených pasivních lidí, řeknu jim, co mám na srdci, případně zodpovím nějaké dotazy a rozpustíme to.

Organizátorům programu jsem hlásila, že budu nejspíš chtít místnost pro pár lidí s rozložením míst na sezení do „U“, takže jsem pak byla docela dost překvapená, když jsem přišla do místnosti, která měla židle seskládané do seriózního hlediště o asi 5 řadách a ještě na většině těch židlí seděli nějací lidé! Ale co, program besedoworkshopu byl naštěstí připraven pružně, tak jsem to nějak přizpůsobila. A nakonec to nedopadlo vůbec špatně.

Účastníci se většinou dobrovolně přiznali, kdo hraje na jaký nástroj, spolupracovali, poslouchali a po chvíli se i rozpovídali, takže se rozjela i ta víceméně plánovaná a snad přínosná, debata. Co mě ale s takhle početným publikem hodně příjemně překvapilo, byl fakt, že nakonec došlo i na to hraní a zpívání. A bez donucení. Zprvu se zapojovala jen menší část publika, nicméně dostatečně hlasitě (dík patří DanoviQ za dodání dětí, fléten a tamburín). U poslední písničky (s textově nenáročným refrénem), už pak zpívali (nebo aspoň otvírali pusu) spontánně snad úplně všichni, což mi udělalo ohromnou radost. Byli jste úžasní!

Přestože tahle z velké části improvizovaná akce nakonec dopadla úspěšně, měla rozhodně ještě dost much, které by se daly do příště vychytat, pokud bude nějaké příště. Odcházela jsem s opravdu fajn pocitem, ale zároveň taky s hlavou plnou desítek nápadů, jak to všechno ještě vylepšit (předem domluvených pár písniček se zveřejněnými notami a taby, zajištění dostupnosti klavíru, důraznější apel na přinesení vlastních nástrojů včas před akcí apod.). I když takhle skvělá záminka (hudebně zaměřený Akicon) pro pořádání tohoto druhu programu v dohledné době asi nepřijde, stejně bych ráda ještě někdy uspořádala něco v podobném duchu. Byl by zájem i z druhé strany? Dejte mi vědět!

fotky (c) Hejty

Advik 2011 – letní festival anime, mangy, Japonska a her – se konal v termínu 28.-31.7. 2011 v nových prostorách s novým vedením a novým přístupem. Neodolala jsem a šla to okouknout.

Report z letošního nového Adviku ovšem provedu stručně – pomocí více či méně z kontextu vytržených pseudotweetů, které jsem si poznamenávala už v průběhu akce. Pokud něco nepochopíte, netrapte se tím. Nebo se zeptejte, ráda odpovím.

• První dojmy: nezvyklá atmosféra – působí jako takový hybrid mezi Advíkem a Akiconem. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.

• „Tato přednáška se bude zabývat Glee z toho teplého hlediska. Kdo chcete odejít, můžete“. Než to dořekla, byl Jarník už za dveřmi :) A já ho po pár vteřinách následovala.

• Grek přednáší o fanservisu a vlají mu u toho vlasy :D (Díky důmyslně umístěnému větráku.) #win

• Všeobecně tu mají pěkný merchandise. Placka „PAID HUGS“ mě dostává.

• „Skvělý plnobarevný C magazín“ je ve skutečnosti pouze program na pěkném papíře a ještě bez anotací. Kdyby se tím tak nechvástali, tak se nad tím nejspíš ani nepozastavím. #fail

• Při odchodu ze Zahrady jsem si uzmula kapesní demoverzi své oblíbené hry Time’s Up. WIN! Škoda jen, že k tomu nebyly i kapesní přesýpačky ;o)

• Jdeme domů a cikády… cikají? (Je to správné sloveso? Podle vzoru cvrčci cvrkají…^.^’)

• U DDR potkávám více známých tváří, než jsem čekala. To je fajn.

• Díky zmezinárodnění akce silně zhutněla konkurence v ITG turnaji. Slováci umí. Ale aspoň stoupla úroveň celého turnaje, to oceňuji.

• Stolečky u oken v nejvyšším patře se zdají být příjemným útočištěm s citelně nižší koncentrací lidí. Ufff.

• Mokré PIU získává zcela nový rozměr. A opravdu vás donutí učit se hrát s barem.

• Místo hudebního kvízu jsme zataženi na přetahující workshop „1000 jeřábů pro Japonsko“, který je momentálně cca 600 jeřábů ve skluzu. Pomůžeme. Stejně jsem se to jednou chtěla naučit.

• Hudební kvíz nakonec probíhá současně se skládáním a je to výborná kombinace. Chvílemi si i zazpíváme.

• Zůstáváme skládat ještě během besedy s organizátory. Některé otázky z publika mě iritují úplně stejnou mírou jako některé odpovědi orgů.

• Neděli bereme šmahem – sushi workshop, PIU turnaj, kuře na špejli, plakát na památku a domů.

Jelikož jsem od letošního ročníku Advíku nečekala v podstatě nic, tak mě vlastně příjemně překvapil. Nicméně bylo znát, že už nejsem cílovka téhle akce. Jak konstatovalo i několik dalších přátel z „mé generace otaku“, asi už jsme na to moc staří. Ale kdyby nic jiného, tamější atmosféra mě aspoň nakopla, abych už konečně začala makat na přednášce na Akicon :)

Mé letošní postřehy z Animefestu, největšího českého anime festivalu, který se konal tradičně druhý květnový víkend v Brně, budou zas o něco kratší a stručnější. Čím víc jsem do organizace Animefestu zapojená, tím víc si na místě všímám především chyb a nedokonalostí a na nasávání festovní atmosféry mi zbývá stále méně času. Neznamená to ale, že bych si ho vůbec neužila. Na nějaký rozsáhlý report to ovšem nevydá. Zaměřím se tedy jen na pár témat, která mi letos přišla zásadní. Letošní Animefest byl pro mě rozhodně ve znamení crossdressingu, pedobeara a technických problémů.

Technické problémy

Začnu tím nejnepříjemnějším (abych pak mohla postupovat už jen k samým pěkným a zábavným věcem). Řeč je o technických problémech, které se vyskytují na Animefestu prostě pokaždé bez ohledu na cokoliv. Mám pocit, že technická sekce se na AF rok od roku připravuje déle a intenzivněji, ale na četnost a závažnost problémů to nějak moc nemá vliv. Nutno podotknout, že letos šlo dost často o průšvihy úplně jiného typu, než dřív (proč by se taky měly objevovat problémy, na které jsme připraveni, to by byla nuda, ne?). Faktem ale je, že technické problémy, chyby a výpadky letos jednoduše zase byly a je mi jasné, že to diváky musí otravovat. Nebojte, organizátory to taky štve. A jak.

Pro ty kteří na AF nebyli nebo problémy náhodou nezaregistrovali, nejzásadnější průšvih spočíval v tom, že jsme v jednu chvíli přišli o kompletní data z jednoho počítače, z nichž některá (např. titulky k ještě nepromítanému filmu) nebyla zálohovaná. Od toho se odvíjely všechny další větší problémy, zbytek pak byla klasika s nenadále nefunkčními mikrofony, prezentéry atd…

Já osobně si nejsem úplně jistá, které emoce týkající se letošních technických failů u mě všeobecně převažují. Jako přednášející jsem byla samozřejmě především smutná a naštvaná, že hlavní kiks, který si na nás technika nachystala, se odehrál zrovna během mé přednášky, přišla jsem tak o většinu videí a přednášce to dost ublížilo. Ač jsem se ji snažila zachránit ze všech sil, s těmi videi by bývala byla prostě lepší a křupavější.

Na druhou stranu jsem se o hlavním problému techniky dozvěděla už docela dost a vím, že šlo o chybu, kterou nečekali ani naši technici, ani sponzor, který notebooky zapůjčil, a není tedy moc fér se zlobit na jednu ani druhou zúčastněnou lidskou stranu. Když jsem pak slyšela a četla dobře míněné rady od diváků typu „příště by bylo dobré si to vyzkoušet předem, jestli vám ty videa fungujou“, bylo mi technické sekce spíš líto. Všechna videa byla samozřejmě odzkoušená, akorát když přijdete ve vteřině o všechny kodeky a o značnou část videí samotných, ani tisíceré zkoušení předem to nezachrání.

Tenhle případ by snad ovšem měly aspoň zčásti zvládnout zachránit záložní počítače, které v promítačkách sice byly, ale zrovna v případě tohohle selhání se na ně prostě nepřešlo, což jsem doteď nepochopila. Takže ano, byly tu i věci, které by se daly udělat líp a technická sekce není úplně bez viny. Však jsem si to s vrchním technikem už náležitě vyjasnila ;o)

Celkově se mi ale střídaly pocity vzteku (na techniky, techniku samotnou i na přemoudřelé radily, kteří naše techniky považovali evidentně za zcela neschopné a nekompetentní) s pocity smutku a lítosti, že to vrhá špatné světlo na celý festival.

Diváci to ale většinou brali s klidem a humorem a zdá se, že na AF nezanevřeli, což jsem moc ráda. Nemůžeme totiž zaručit, že na dalším ročníku k žádnému podobnému (nebo pravděpodobně zcela novému) technickému selhání zas nedojde.

Crossdressing a pedobear – samozvaná ústřední témata

Animefest sice nemívá žádné jednotné téma, nicméně občas nějaký ústřední prvek či myšlenka vykrystalizuje přímo na místě. Ačkoliv to tedy nebylo nijak plánované, zdálo se mi, že se celý letošní ročník motal okolo crossdressingu. A rozhodně to nebylo jen tím, že jsem na toto téma měla přednášku. O crossdressingu se mluvilo minimálně ještě v dalších třech přednáškách (Cenzura, Interweb a Manga pro dívky), což jsem při výběru tématu pro přednášku někdy v zimě naprosto nemohla tušit. Tehdy jsem se snažila najít jen nějaké přijatelně kontroverzní a pro diváky co nejzajímavější téma. Zjevně jsem se trefila do správného trendu.

I cosplayerů, kteří představovali osobu opačného pohlaví, než které jim bylo dáno od přírody, bylo požehnaně. Ovšem tady už může být můj pohled trochu zkreslený, protože pouze letos jsem si jich všímala úmyslně. Jsem moc ráda, že se mi někteří z nich přišli i předvést na pódium během mojí přednášky a vyplnili tak trapnou díru způsobenou výše zmíněnými technickými výpadky.

Jestli ovšem něco mohlo přebít crossdressing jako samozvané hlavní téma Animefestu 2011, byl to jednoznačně pedobear, který se v Brně vyskytl hned ve dvou živých exemplářích. Pokud nevíte kdo/co je pedobear, nebudu se snažit to vysvětlovat, nemělo by to cenu. Kdo se ale aspoň nějaký čas pohybuje po internetech, nejspíš bude vědět. Ostatní si v případě zájmu můžou pogooglit.

Jeden úchylný plyšák v životní velikosti byl z našich luhů a hájů, druhý byl dokonce zahraničním hostem, který na Animefest zavítal ze Slovenska. Tento pedobear už obrazil několik conů v několika státech a sám sebe nazval putovní atrakcí. Naši dva medvídci se stali okamžitě nejen neoficiálními maskoty conu, ale i předmětem zájmu všech návštěvníků a objektivů. Kdo neodjel z AF s fotkou s pedobearem, jako by nebyl. Vrcholem byla společná fotka, která měla být pseudopokusem o světový rekord v počtu žen a dívek na jedné fotce s pedobearem a vznikla improvizovaně ve chvíli, kdy bylo třeba vyplnit čas potřebný ke znovunačasování titulků zmizelých s kolapsem počítače. Na výsledky se můžete podívat třeba sem nebo sem.

AMV soutěž a má zčásti splněná předpověď

Musím předeslat, že co se týče AMV, mám vkus masového diváka. Rozlišuji pouze 2 dvoustupňové škály: líbí/nelíbí a zpracování OK/technické chyby, kterých si všimnu i já. Ještě tedy dokážu ocenit, když má AMV vtip nebo nápad a, jelikož jsem hudební freak, podstatnou roli pro mě hraje i výběr hudby. Jinými slovy, je-li v tom dobrý song, jsem ochotná odpustit i nějaké ty technické lapsy.

Díky tomuto neodbornému pohledu na soutěžní AMV jsem často dost dobře schopná odhadnout výsledky, které pak většinou z velké části odpovídají mému osobnímu žebříčku.

Favoritem letošního ročníku se pro mě už ve webovém předkole pro české autory stalo AMV Soutěž, které mě dostalo především jak jinak než písničkou. Něco tak random a chytlavého se prostě musí dostat pod kůži snad každému. K tomu připočtěte fajn nápad a technické zpracování na úrovni tolerovatelné (viž výše ;) a máte předem jasný ústřední hit AF 2011. Předpovídala jsem mu osud podobný OK 2 be gay před třemi lety – že si ho všichni budou téměř neustále pobrukovat, ať už budou chtít nebo ne. To, že vyhraje i úplně celou soutěž, mě ovšem překvapilo. Moje předpovědi zahrnovaly totiž spíš scénář, ve kterém si návštěvníci zpívajíce tuto píseň budou strhávat oblečení a pobíhat po Brně nebo aspoň po prostorách festu. Jestli je dobře nebo špatně, že k tomu nakonec nedošlo, nechám na vás ;o)

foto: oficiální galerie Animefestu (Sargas a Yuri)
video: La Hime

Ve dnech 13.-14.11.2010 se v kulturním centru Zahrada na pražském Chodově konal sedmý ročník Akiconu, tradičního víkendového setkání fanoušků mangy, anime a japonské kultury s bohatým programem.

Na letošním Akiconu jsem měla přednášku a moderovala soutěž, takže jsem většinu svého času před akcí i na akci věnovala jejich přípravám a realizaci. Podle toho bude vypadat i následující report – Akicon z pohledu „té s mikrofonem na pódiu“, která si čas od času odběhla i na přednášky kolegů a jiný program. Bude plný subjektivních soudů, dojmů a zážitků z celého Akiconu. Pokud jste na ně zvědavi, čtěte směle dál. Klidně ale už předem prozradím, že letošní ročník považuji celkově za velmi vydařený.

Akicon začíná!

Pro mě začal Akicon 2010 už pár týdnů dopředu přípravou přednášky a testováním soutěže, pro regulérní návštěvníky se brány otevřely v sobotu v 10:00. Na místě jsem byla více než včas, protože bylo potřeba vyzkoušet technickou stránku soutěže ještě před vpuštěním návštěvníků. Zkouška proběhla v pohodě, všechno fungovalo, jak mělo, a kromě pár překlepů v otázkách a toho, že se mikrofonu nelíbilo, když říkám slova začínající na „p“, nebylo už potřeba nic dolaďovat. Po budově byly mezitím rozlepeny směrovky a připraveny pokladny. Návštěvnicí tedy mohli být vpuštěni a Akicon konečně odstartoval.

Precizní francouzština

Prvním, co jsem na Aki po zkoušce a nákupu stihla, byla NeoWormova přednáška o francouzských anime. Bohužel jsem ji viděla až od půlky, ale stejně velmi příjemně překvapila. Ač francouzština k mým oblíbeným jazykům opravdu nepatří, přednáška rozhodně stála za to. Byla precizně připravená, srozumitelná a zajímavá. Bylo vidět, že přednášející se ve svém tématu vážně vyzná. Mé sympatie ale získal i jednou další věcí. Zdá se, že nejsem jediná, kdo měl v dětství noční můry z Malmotha :)

Sleeping Together… v publiku

Jako další jsme zapluli na přednášku o nových anime, kterou vedli Wolfii s Arianem. Během ní na mě ale zapůsobilo několik nepříznivých faktorů (délka přednášky, její rozvláčnost, přítmí v sále a především téměř probdělá předchozí noc) a začala jsem mít tendence k usínání. Povídání o anime Sleeping Together, kde divák sleduje 40 minut spící hrdinku a je vhodné na dobrou noc, bylo celkem příhodné. Musím ale zároveň podotknout i to, že přednáška měla momenty, které mě rozhodně z mého poklimbávání vytrhly. Třeba Arianovo epické vyprávění o seriálu s pomočující se mahou shoujo.

Střety s realitou a s technikou

Dalším bodem programu, který jsem z velké části navštívila, byly hintzuovy Střety s realitou. Po delší době zase jedna hintzuova přednáška, která mi přišla opravdu hodně povedená (i když jsem na ní nemohla být až do konce). Hintzu pro zaručenou inspiraci tentokrát sáhl do skvostu dívčí četby Ninža z druhého patra. Knížku, kterou si s sebou na přednášku i přinesl, jsem od něj měla půjčenou loni v létě, takže moc dobře vím, že pouze její předčítání by nejspíš zvládlo diváky bavit celou hodinu. Ovšem přednáška toho samozřejmě nabízela víc. Nechyběly ani četné, diváctvem notně oceněné, aktuální popkulturní reference. Vrcholem přednášky byla fundovaná oprava nefunkčního prezentéru malým Lionelem slovy „funguj, funguj, ty ty ty“. Ze své zadní řady jsem tento výstup bohužel LIVE neviděla, ale později v hospodě mi byl několika lidmi přehráván tak živě, že mám pocit, jako bych tam byla :)

Sedm malých přeřeků

Následovala mnou moderovaná soutěž Sedm malých otaku. Hintzuova přednáška měla skluz, takže bylo méně času na namontování složité soutěžní techniky (čítající metry kabelů, dva počítače, obrazovku, sedm tajemných krabiček s čudlíky a jednu větší krabičku, co svítí zeleně a údajně rozumí pythonu ;o) i na samotnou soutěž jako takovou. Nakonec ale soutěž stihla proběhnout v klidu a pouze s jedním malým technickým zádrhelem, který byl záhy odstraněn. Soutěžící s nickem Prétear8 naštěstí pro mě nedorazila, tak jsem měla o jednu starost se slovy začínajícími na „P“ méně. Stejně se mi ale povedlo pár přeřeků, a to dokonce i v jedné otázce, kterou jsem sama vymyslela. Celkově se ale soutěž myslím vyvedla a bavili se snad jak soutěžící, tak i diváci v sále. Těch sice nebylo nijak závratně moc, ale zase proti nám byl silný konkurenční program, který bych, neuvádět soutěž, taky chtěla vidět. Přednáška Chinchily posilněného chintonikem (slovo dne!) prý vážně stála za to.

Týrání japonských monumentů, flashek a přednášejících

Podklady pro svou přednášku jsem si tentokrát přinesla pouze na flashce, protože na internet jsem je ráno už nahrát nestihla. A co čert nechtěl, na flashce se mi zcela rozsypala adresářová struktura. Tedy, problémová byla vlastně pouze složka Akicon, kdybych chtěla promítat třeba svoji diplomku, bylo by to bez problému. Místo materiálů k přednášce se na nás ale z počítače šklebila nekonečná změť písmenek a znaků (Pamatujte, děti, crash OpenOfficu + předčasné vytažení z počítače + Linux není dobrá kombinace, doma to nezkoušejte ;o) Každopádně mě čekala cesta domů a druhý pokus o nahrání všech materiálů.

Před odjezdem jsem se ještě chtěla podívat aspoň na část Grekovy přednášky o japonských monumentech týraných v anime. Sliboval totiž „Tokyo Tower rape“ scénu z DMC. Svůj slib dodržel a publikum to samozřejmě náležitě ocenilo. Grek mě potěšil i tím, že použil neoficiální oficiální akiconí šablonu prezentací, kterou jsem mu posílala někdy uprostřed noci z pátka na sobotu.

Pak už byl ale vážně čas vyrazit. Řekla jsem si, že muzikál Světa bez jména můžu oželet, protože jsem ho viděla už dvakrát den předem na zkoušce. Že jsem si ale musela nechat ujít i Prasátkovu přednášku o znacích, mě celkem mrzelo. Zvlášť když jsem místo ní mrzla půl hodiny na Budějovické a proklínala právě ujetý autobus. Jsem moc ráda, že se přednášky nahrávaly.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, na druhý pokus flashka fungovala na všech strojích a já v půl deváté večer už vesele seděla v hospůdce namačkaná s kamarády u teplého jídla s klidem, že zítra bude za mě na plátno co promítat.

„Čum na to, woe! Kozy!“

Z hospody jsme se kolektivně přesunuli na Sušenčinu přednášku Kozy v anime. Těžko říct, jaká by byla tahle přednáška sama o sobě, nejspíš by úplně ukázková nebyla, faktem ale je, že podnapilé publikum ji zabilo zcela. Z přednášky se stal chaos plný rozsvěcování, zhasínání a překřikování se. O největší kus zábavy se mi tak neúmyslně postaral poblíž stojící chlapec svými nezapomenutelnými komentáři. Například když Sůša prvních asi 5 minut věnovala zvířecím kozám v anime, své rozhořčení vyjádřil slovy: „Jsem nepřišel na Kozy v anime, aby mi tu někdo vyprávěl o zvířátkách, ty woe.“. Pak přišlo ještě pár podobných hlášek z boku, několik videí a následný odchod. Celou první epizodu Eikenu jsem opravdu vidět nepotřebovala.

Zbytek večera jsem pak tradičně prokecala v atriu. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí o vydávání mangy i anime v Čechách přímo od osob nejpovolanějších. Fakta bohužel nebyla příliš optimistická, ale posezení to bylo milé.

Vousatý Grek a ošizená Guu

Druhý den pro mě začal přednáškou Greka o kreslených vousatých mužích. Šlo o přednášku na přání odhlasovanou na internetu, tak snad diváci dostali, co chtěli.

Den pokračoval přípravou na moji přednášku. Pročetla jsem si své poznámky, vypila čaj a posháněla nutné artefakty. Vybavena WestFlamovými hodinkami, Hejtyho hašlerkami a erární barovou stoličkou jsem tak mohla vyrazit s klidem přednášet.

Moje přednáška byla o unikátních anime hrdinkách, což je téma poměrně kontroverzní. Každý vidí unikátnost v něčem jiném a i kdyby ne, stejně je unikátních hrdinek rozhodně více, než se vejde do jedné hodiny. Naštěstí byli diváci hodní, unavení a nechtěli se příliš hádat. Dostala jsem pouze zákeřný dotaz, jak vím, že Ed je dívka. Na místě jsem neměla při ruce žádný jasný důkazní materiál, tak dokládám nyní. Dohledejte si: Cowboy Bebop – 9. díl.- 22:25 – je to tam! Jasně řečené v japonštině, takže prosím žádné dohady o nepřesnostech překladů. Jsem ráda, že jsem své diváky nebalamutila.

Jelikož mi přednáška ubíhala velmi rychle, trochu jsem musela osekat čas, který jsem původně chtěla věnovat Guu. To bych teď taky ráda aspoň trochu napravila, protože si to rozhodně zaslouží. Jednak jsem u jejích prošktrnutých záporných stránek chtěla zmínit něčí komentář ke Guu na Czech Anime Awards: „Někdo má odvahu nehlasovat pro Guu? Já tedy ne“ a dále vám promítnout ještě jedno video, na které se nedostalo. Tady je: Guu 02 – smích.
A zde najdete kompletní slajdy k přednášce, kdo by měl zájem.

Přednášku jsem zakončila neplánovaným elegantním sesunutím k zemi způsobeným snahou o obezřetné položení mikrofonu na zem, aniž by mi bylo vidět z prvních řad pod sukni, spojenou se zradou suchého zipu na botě, který můj pád dokonal. Doufám, že se to z videa ustřihne >_<

Šikmooké filmové novinky

Akicon skončil stejně kvalitní přednáškou, jakou začal. Tentokrát šlo o Vavču a jeho přehled novinek v asijské kinematografii. Po loňsku jsem věděla, že bych si tuhle výbornou přednášku neměla nechat ujít. Vavča má vážně neskutečný rozhled a přednáší poutavě. Jen škoda, že takhle ke konci už nechodí příliš diváků. Jejich smůla, přichází o zajímavé filmové tipy. Na mě osobně bylo tedy tentokrát až příliš akčních čínsky mluvících filmů, což není příliš můj šálek čaje, ale holt se asi letos urodilo. Jinak mě ještě trochu šálily vzpomínky z minula a doufala jsem, že se třeba dočkám i nějaké té Indie. Bohužel marně. Stejně jsem ale ráda, že jsem přednášku viděla.

…a je tu konec!

Po Vavčově přednášce už následoval jen generální úklid, tradiční focení orgů netradičně venku proti sluníčku a velmi pozdní oběd v Blanici.

Celkově mi celý Akicon přišel ohromně fajn. Po organizační stránce a hlavně po programové rozhodně lepší než loni. Teď jen napjatě čekám, co na to všechno řeknou, resp. napíšou běžní účastníci. Protože „Oni ti to nikdy neřeknou do očí, vždycky se to dočteš až po akci na blogíscích.“, jak mne moudře poučil Grek. A jelikož se cítím být za Akicon tak nějak spoluzodpovědná a vím, kolik práce a starostí stálo za každým sebemenším programovým bodem, moc doufám, že se vám tam líbilo, ohlasy budou pozitivní a příští rok se potkáme na Akiconu 2011!

fotky (c) Hejty

Máme za sebou další ostravský MAniFest, který byl… stejný jako vždycky. Hurá! Po hořkých zkušenostech z letošního Advíku můžu s radostí konstatovat, že aspoň MAniFest zůstává stále MAniFestem, což je moc dobře. Tento „chlastcon“ se letos konal tradičně v hospodě U Josefa v ostravském Kr. Poli v termínu 18.-19.9., tedy od sobotního dopoledne dokud kdo vydržel do nedělního rána.

MAniFest je akce jako žádná jiná. O jeho nezaměnitelné atmosféře jsem se podrobněji rozepisovala v reportu před dvěma lety. Od té doby se nic zásadního nezměnilo. MAF je stále akcí především o hospodě o setkávání a v tomhle směru plní svůj účel dokonale. Letos se mi zde opět povedlo setkat se a pokecat s lidmi, které jsem už delší dobu neviděla, a probrat s nimi všemožná zásadní témata na úrovni i pod ní.

Ale teď už popořádku:

Většina Pražáků vyrazila do Ostravy už velmi brzkým ranním vlakem v 6:11. My zvolili o něco rozumnější variantu v 8:11. Na Svinově jsme nabrali A-san a na místo určení jsme dorazili okolo jedné. Zrovna v tu dobu se zvedali Mňangačiči a přidružená individua k výpravě na oběd, tak jsme se moc dlouho nezdrželi a přidali se k nim. U Ferdinanda vařili moc dobře. A podivné typicky manifestovní debaty začaly už zde. Dozvěděli jsme se například něco o Grekových a jiných fetiších a pár dalších věcí, bez kterých by se mi spalo klidněji.

Po-o přišel čas podívat se na nějakou tu přednášku do sálu. (I když spontánních přednášek mimo sál probíhalo nespočet a postupem noci se jejich četnost zvyšovala a kvalita snižovala ;) Přednášku, na kterou jsme ve tři odpoledne zašli, měl Fejsík a tématem bylo sumo. Byla překvapivě mnohem zábavnější, než její téma na první pohled slibovalo. Jediným mínusem bylo jakési selhání techniky, kvůli kterému šla prezentace spustit jen ve velmi svérázné formě. Ale ani to, že občas šlo na slajdu pořádně přečíst třeba jen jedno slovo, nebránilo všeobecnému veselí.

V mém osobním programu dále následovala volná zábava, která zahrnovala posezení s poměrně velkou částí Manga-Fanu, kterou jsem po delší době moc ráda viděla. Náš vesměs poklidný pokec zpestřil příchod, monolog a odchod Piolose od našeho stolu, který se ovšem v místních podmínkách dal považovat za poměrně zábavný a neškodný.

Podvečerním hlavním bodem programu byla Grekova přednáška, o tom, jak se chovat k zasloužilým otaku, která byla vlastně spíše diskusí. Vinou nulového nazvučení, nešťastné volby formy přednášky, zvýšené hladiny alkoholu v krvi publika a pár dalších faktorů, se však přednáška po slušných úvodních 10 minutách bohužel jaksi rozplizla (vážně mě lepší slovo nenapadá) a ve výsledku si z ní nikdo moc neodnesl.

Téma ale bylo pěkné a každý měl pocit, že k tomu má co říct, proto se v debatách na toto téma pokračovalo ještě několik dalších hodin na půdě venkovní zahrádky v poněkud komornějším počtu. Doufám, že moje snahy pozměnit Grekovy pesimistické představy o tom, že všichni mladší otaku jsou neschopní a neochotní něco dělat pro komunitu, se nakonec neukážou jako zbytečné a příliš naivní a brzy budu mít dost nových důkazů pro podporu svých tvrzení. Takže milí čtenáři, pokud jste mladí, schopní a ochotní pomáhat třeba na Akiconu, hlaste se, ať mám nějaký důkazní materiál (a Akicon levnou pracovní sílu ;o)

Abych se však vrátila k MAFu a jeho oficiálnímu programu, v deset se měl promítat japonský hraný film Fish Story, který jsem poprvé viděla na letošní FilmAsii, okamžitě jsem si ho strašně zamilovala a moc jsem se těšila, že se na něj v Ostravě budu moct znovu podívat. Což o to – film běžel, jak měl, ale titulky k němu byly bezmála katastrofální. Nedovedu si moc představit, že by to někdo byl napoprvé s těmito titulky schopný celé pochopit, natož si to užít. Už jen to, že zásadní píseň, která prostupuje celým filmem, byla přeložená pokaždé jinak, byl velký fail. A pak nějaké ty translátorové lahůdky tomu taky moc nepřidaly. „Beats me“ přeloženo jako „Tluč mě“ jsem opravdu dlouho neviděla :D Vlastně asi nikdy. Jako polehčující okolnost můžu organizátorům připsat aspoň to, že ty titulky neměli na svědomí oni. Díky tomu, že jsem film znala, jsem se tím mohla aspoň bavit. Ovšem pro ty, co film ještě neviděli, to musela být docela škoda. Ale stejně jsem ráda, že se to na MAniFestu vůbec pouštělo.

Dále už MAF probíhal pouze ve znamení bezbřehého tlachání v hospodě a pozorování rozličných individuí s různým procentem krve v alkoholu. Za zmínku stojí například Trpaslíkovo hudební vystoupení a následná přednáška nebo možná výzkum o mužích a jejich zkažených záměrech.

Slečna s přezdívkou Taja byla také pozoruhodným zjevem, který si potřásl tlapkou s každým účastníkem akce minimálně třikrát. Ovšem obávám se, že další den už o tom stejně nevěděla. Já se s ní poprvé „seznamovala“ na dámských záchodcích a vzhledem k tomu místu jsem mohla být ráda, že šlo jen o podání ruky. Ony totiž dámské záchodky a věci na nich se odehrávající už někdy od odpoledních hodin byly vůbec kapitolou samy o sobě. Těm bylo lepší se vyhýbat.

V jistou brzkou ranní hodinu jsem usoudila, že bude nejchytřejší jít spát a tak jsem také učinila. Kombinace teplého spacáku a teplého oblečení udělala doslova zázrak, a tak jsem spala nepřetržitě krásných asi 4 a půl hodiny. Vzbudila mě až DJ Sušenka svým ranním AMV mixem s různou intenzitou hlasitosti. Následoval už jen velmi brzký oběd, rozlučka a hromadná cesta domů vlakem, kterou většina účastníků výpravy poctivě prospala.

Jak jsem naznačila v úvodu, MAniFest opět nezklamal. Splnil vše, co se od něj čekalo a většině návštěvníků ještě přihodil bonus v podobě Rýmičky jako suvenýru. V tom, jaký je, je MAF jednoduše nejlepší. Dost jsem si ho užila a když to vyjde, tak ostravské periferie příští rok za stejným účelem opět ráda navštívím.

~foto (c) Gorthaur

Celkem jsem váhala, zda tentokrát z Advíku vůbec psát report. Letošní ročník mě totiž v mnoha ohledech zklamal, ale psát vyloženě negativní report mi taky nepřišlo úplně fér. Především kvůli tomu, že zdaleka ne za všechno mohla organizace Advíku jako taková. Velkou část působilo například to, že oproti minulým ročníkům na akci ubylo mých známých a přibylo cizích (podivně vyhlížejících) individuí. A celkově tam koncentrace lidí byla i na můj vkus nějak moc velká. Asi stárnu.

Nakonec jsem se tedy rozhodla pro extrémně selektivní report, ve kterém se zaměřím pouze na pár bodů, které mě na letošním Advíku potěšily. A jelikož jich zas tolik nebylo, bude report ještě kratší a ještě selektivnější než minule. Události servírovány v pořadí, v jakém proběhly.

Osu!

V jedné z hudebních místnosti bylo k dispozici Osu! a to na ohromné dotykové obrazovce. To samo o sobě mi přišlo super. Háček byl ovšem v tom, že obrazovky nereagovaly úplně, jak by měly, a nebyl slyšet zvuk. Druhý zmiňovaný zádrhel se dal vyřešit zapojením vlastních sluchátek, což by mě samotnou asi hned nenapadlo. Naštěstí jsem tam sama nebyla, a tak jsem si po chvíli štelování už mohla vesele užívat a zkoušet, jaké to je hrát osu! systémem, který byl k jeho hraní původně určen. Byl to zážitek, ovšem to věčné rozčilování nad tím, že monitor nereaguje včas nebo vůbec, to trochu kazilo. Co bylo ale na celém středečním osu! zážitku nejlepší, bylo zjištění, že mi ta ujetost jde stále poměrně dost dobře. Rozhodně na to, že jsem to víc než rok nehrála a předtím intenzivně cca čtvrt roku.

Potěšil mě hlavně týpek, co se tvářil uznale na nějaký můj random výsledek, s tím že jsem ho co do přesnosti v místních podmínkách předčila. Když jsem měla na uších sluchátka, tak z něj údajně vypadlo, že je čtvrtý v republice. To mi tedy dodatečně hodně zvedlo sebevědomí. A schválně jsem se pak šla podívat na lokální žebříčky a zjistila, že jsem i po takové dlouhé době #16 v ČR. Zbožňuji hry a sporty, které skoro nikdo nehraje ;o)

Každopádně nápad zařadit osu! stanoviště mezi hudební hry oceňuji, jen technicky to chtělo ještě doladit.

Mahjong

Ve čtvrtek byl pro mě nejpřínosnějším programovým bodem workshop mahjongu. Doufala jsem, že se mi povede aspoň zevrubně pochytit, o co v té hře jde, abych si mohla užívat Mudazumo Naki Kaikaku mangu ještě ve větším rozsahu než doposud. A tenhle cíl se mi splnil. Dokonce jsem (v mocném trojtýmu) „odehrála“ i jednu a půl hry. Pak jsme museli utéct na hudební maraton, což byla letos chyba a velké zklamání. Ale řekla jsem, že budu psát o pozitivních věcech, takže… zpět k mahjongu ;o) Už aspoň zhruba chápu, co a proč dělá Koizumi! A chinchila nám pak dodatečně osvětlil i  „jak se dělá Rising Sun“. Víc zatím ke štěstí nepotřebuji.

Japonské vlaky

V pátek mi udělala radost Prasátkova přednáška o vlacích, kterou jsem na AF nestihla. Prasátko je prostě Prasátko. Když o něčem přednáší, tak se v tom vyzná a umí to podat. Asi nejkvalitnější přednáška z těch, co jsem letos na Advíku viděla. Jen škoda, že byl Prasátko extrémně vytížen a už jsem si ho pak nestihla odchytnout a pokecat. A taky se zeptat, jak to, že se v přednášce neobjevil slibovaný nekomimi šinkansen ;o) Tak příště…

Karaoke

Karaoke soutěž mi přišla o dost lepší než loni. Byl celkově mnohem vyšší počet i úroveň soutěžících a technické potíže se těm loňským taky neměly šanci vyrovnat. Kromě mě se tentokrát účastnilo ještě 11 dalších vesměs vydařených čísel.

Soutěž letos přinesla některá nezapomenutelná vystoupení. Konkrétně Fubáka, který předvedl šou, jakou karaoke soutěž do té doby nezažila. Někteří si ani přes vizuální vjemy nestihli všimnout, že fakt dobře zpíval ;o) Dále pak Devu, která zvládla odzpívat celou Ievan polku (klobouk dolu). Nejvíce fascinujícím zjevením pro mě ovšem asi byly Maudite a Junkgirl, které zpívaly random chara song z Lucky Star (‘Lu’ wa Lucky Star no ‘Lu’). Písnička nebyla nijak náročná, co se melodie týče, ale ta záplava slov to vynahrazovala dvojnásobně. Secvičené a připravené včetně choreografie a kostýmů to měly tak dobře, že jsem měla pocit, že s přípravou musely strávit minimálně dvakrát tolik, co my ostatní. Až na občasné vyštěknutí („WA!“), které rvalo uši (ovšem hlavně vinou zvukaře nejspíš), to měly fakt povedené a překvapuje mě, že se nakonec neumístily.

Matsuri

V pátek došlo na rádobytradiční slavnost matsuri, která se konala venku a byla přístupná i široké veřejnosti. Pravému japonskému matsuri, jak ho známe z filmů, se sice úplně nepodobala, ale bylo tam jídlo, kjógen a sem tam nějací asiati, takže z mé strany spokojenost ^__^

Největší radost mi udělal kjógen, který byl skvělý jako vždy. Herci Malého divadla kjógenu jsou tak úžasně přizpůsobiví, že mě to nepřestává fascinovat. Jejich vystoupení na improvizovaném pódiu na školní zahradě mezi paneláky za mírného mrholení získalo hned několik nových rozměrů. Nejvíce nezapomenutelným zážitkem jak pro diváky, tak nejspíš i pro herce, byl místní pán, který už to nemohl vydržet, došel si až k plotu, počkal na pauzu mezi replikami, načež velmi hlasitě pronesl: „Neřvi tady, bydlej tu lidi!“ Herci pokračovali textem o dnu památky na zemřelé… Jiní místní rezidenti ale naopak vesele vykukovali z oken a užívali si možnosti vidět kjógen zdarma a přímo z tepla svého domova.

DDR double turnaj

Poslední věcí, která mě na Advíku pobavila a potěšila, byl nedělní DDR turnaj. Konečně tam na mě dýchla atmosféra starých Advíků – málo lidí, částečná improvizace, ale všichni se baví. Turnaje v doublu se nás zúčastnilo myslím 8 (5 v kategorii Easy a 3 na Medium), pady fungovaly tak, jak mají, hudba byla slyšet a v místnosti se dokonce dalo dýchat, což byly na letošní Advík až překvapivě dobré podmínky. Vzhledem k počtu účastníků byl navíc diplom předem jistý, což taky potěší XD

Vrcholem turnaje byl šílený stepchart, který měl na svědomí pořadatel turnaje Kai a který obsahoval takové třešničky jako 7 holdů najednou nebo závěrečnou roznožku. Králem turnaje, co se týče uměleckého dojmu, byl ovšem ÚÚ, který ho celý odehrál nohama, berlemi a v extrémních případech i hlavou :D

Některé další plusy Advíku 2010 už shrnu jen v bodech

• zakázaný černý puntík (bezva nápad)
• grilování na dvorku (maso levné a ještě teplé)
• snaha o řešení větrání během plesu (Klimatizace ani vějíře sice situaci nezachránily, ale musí se uznat snaha. A u větrání pomocí organizovaného pobíhání dokola zase oceňuji nápad a poměrně velkou efektivitu.)
• celkem klidná druhá ubytovací škola
• Koopiskeva (byl vtipnější, než bych kdy čekala)
• některé hodně podařené Hetalia cosplaye

Letošního sedmého ročníku brněnského Animefestu jsem se účastnila jako přednášející a uvaděč. Ve volných chvílích jsem si ale mohla vychutnávat program i z nezaujatého diváckého pohledu. Čeká vás tedy další tak trochu hybridní report skládající se z postřehů z obou stran promítacího plátna. Trochu víc se rozepíšu o své přednášce, jelikož pro mě šlo o přelomový moment celého festu. (Než k ní došlo, byla jsem řádně nervózní, a po ní už mi naopak bylo skoro všechno jedno :) Dále přidám  poznámky ještě k pár dalším, pro mě něčím zajímavým, momentům festivalu.

Celý AF mi letos přišel organizačně zase o něco lépe zvládnutý než loni. Pokud se vyskytly problémy, byly spíše externího nebo technického rázu. A těch pár failů lidského faktoru, na které jsem natrefila, nebylo nijak zásadních a do příštího roku jsou myslím celkem snadno odstranitelné.

Ale teď už to vezměme popořadě. Předem upozorňuji, že se nejedná o klasický report, jen pár nesouvislých postřehů a zážitků z několika programových bodů z letošního AF.

Hetalia manga + její křest

První zajímavou událostí byl křest českého vydání mangy Hetalie. Už vůbec to, že manga vyšla, je skvělá zpráva a samo o sobě významná událost. Na Animefestu se křtila a prodávala za zlevněnou cenu. Je jasné, že jsem si ji nemohla nepořídit. K mému velkému příjemnému překvapení jsem zjistila, že se v oficiálním popisu mangy přímo na jejím přebalu objevily fragmenty mojí recenze. Jo! Mimochodem právě ona Hetalia recenze je tady na stránkách suverénně nejčtenějším článkem. Díky za vaši přízeň.

A co se samotného křtu týče, organizátorům se povedlo shromáždit velkou část hetalia cosplayerů už v pátek a přemluvit je k účasti na křtu, což působilo úžasně. Takhle bombastické „kulisy“ jen tak někde nemají. Zpestřením byl epický „Pád Ameriky“ neboli neplánovaná nehoda, když se cosplayerce Ameriky povedlo na férovku spadnout do zrádné prolákliny mezi pódiem a plátnem. Vůbec se nedivím, moc dobře ji znám (tu propast, ne cosplayerku), také jsem tam jednou málem zahučela. Naštěstí se jí nic nestalo a diváci se vesele pobavili :)

Hudební hry

Kapitolou, kterou nemůžu vynechat jak v reportu, tak na samotném conu, jsou vždy hudební hry. Letos jsem si jich sice moc neužila, ale zato jsem ozkoušela jednu novou.

Do herní místnosti jsem na delší dobu zavítala jen v sobotu dopoledne. Byla jsem ještě dost teple oblečená, protože venku bylo celkem hnusně a pršelo. Tak jsem se zařekla, že se zatím vyhnu všem skákacím lákadlům a půjdu si zahrát jen nějaké pohybově příliš nenáročné, abych se nezpotila hned po ránu. Takže jsem si na chvíli zablbla na paře a beatmanii, pak chvíli zaučovala nějaké nové nadšence a nakonec si ještě vyzkoušela Pop’n Music. Proti téhle hře jsem byla hrozně zaujatá, přišla mi prostě příliš infantilní a zbytečná, nepřinášející nic nového. O to víc mě překvapilo, jak neuvěřitelně zábavné to šmatání po velkých barevných kulatých tlačítkách je :D Bavilo mě to rozhodně víc než Beatmania a taky mi to podstatně líp šlo. A to i se všemi devíti tlačítky, i když to už bylo o dost náročnější. Když připočtu ještě ty hitovky, co tam jsou, musím přiznat, že si mě PnM naprosto získalo.

Co mě ovšem neskutečně mrzelo, že jsem z hudebněherního programu nestihla, byl iDANCE turnaj, na který jsem letos opět nemohla kvůli festovním povinnostem. Tentokrát jsem přesně ve stejnou dobu měla přednášku ve Scale, takže to fakt nijak obejít nešlo :(

Reverse Harem přednáška

Jak už jsem se zmínila, moje přednáška pro mě byla naprosto klíčovou událostí. Už pár dní před festem jsem měla noční můry zahrnující asi tak pětkrát větší Scalu a bizarní ovladače prezentací ve formě dopravních kuželů v animefestích barvách. Nejvíc jsem se bála, že se něco pokazí s technikou. A nakonec se mi to málem i vyplnilo.

Jelikož byla moje přednáška první a poslední ve Scale, nebylo tam na ni technicky téměř nic připraveno. Navíc v tu samou chvíli měl ve druhém sále přednášku hlavní host Animefestu – pan Júdži Nunokawa, takže veškerá nutná technika a mozky byly shromážděny tam. Uklidňující informace ze čtvrtka o tom, že headsety i ovladače jsou vyzkoušené a funkční, se tedy jaksi nevztahovaly ke Scale a mojí přednášce. Naštěstí se s pomocí několika schopných orgů a improvizace povedlo vše vyřešit. Dokonce se jim nakonec povedlo na poslední chvíli zajistit mi kromě slibovaného stolečku i luxusní křesílko na podium (thx to Skeletom, Aldy & default Scala staff :)

Další velký dík patří milému a ochotnému promítači Rauskovi, který mi celých 61 slajdů poctivě ručně odklikal, když se zjistilo, že ovladač nebude. Měl to o to zákeřnější, že na mě skrz malá okýnka v promítačce skoro neviděl a já jsem ještě dost po pódiu pobíhala, takže prý chudák musel popojíždět na jezdící židli okolo okýnek, sledovat mě a klikat. Ale zvládnul to fakt skvěle.

Menší zádrhel byl jen v prezentaci. Ze strachu ze selhání techniky jsem ji připravila ve spoustě verzí – od klasické, přes openofficovou až po záložní pdf. Dle instrukcí pro promítače měly bez problémů fungovat všechny, tak mi tam promítač prostě jednu z nich hodil… ale nefungovalo v ní  úplně všechno. Příště si zjistím předem, co bude za soft, a vyrobím asi jen OOo, aby se to nemohlo poplést. Nešlo ale o nijak zásadní problémy. V podstatě se nám na plátně nezobrazil jen jeden otazník a jeden obrázek. Obrázek dodatečně přidávám v plné kráse:

Co se dál týče přednášky, vůbec si nepamatuji, co jsem tam vlastně říkala a sama jsem zvědavá na videozáznam ^.^’ Jen vím, že jsem určitě zapomněla na pár věcí, které jsem původně zmínit chtěla. Možná přichystám nějaký zkrácený přepis a hodím ho sem. Určitě ale plánuji zveřejnit výsledky výzkumu, ty jsem na přednášce stihla projet jen povrchně, takže se na ně brzy můžete těšit podrobněji.

Jinak mě samozřejmě zajímají veškeré vaše připomínky, komentáře a poznámky k přednášce. Denně netrpělivě čekuji blogísky a čekám na nemilosrdný verdikt publika. Tož come on and blog me… (píseň k tématu). Nebo aspoň nechte koment ;)

Malé divadlo kjógenu

Díky lehkému skluzu programu se mi podařilo stihnout i vystoupení Malého divadla kjógenu, z čehož jsem měla hroznou radost. Byla jsem na ně strašně zvědavá, protože jsem o nich slyšela nadšeně vyprávět i slečnu, která se jinak o Japonsko vůbec nezajímá a o existenci něčeho jako anime vůbec netuší. A chválu jsem slyšela nejen od ní. Prostě jsem to měla nahajpované za všech stran a i přesto mě vystoupení Bóšibari hodně nadchlo. Získala jsem za tu půlhodinku spoustu nových poznatků ohledně japonských pijáckých písní, kjógenu a citoslovcí a ještě jsem se parádně pobavila. A navíc si už můžu odškrtnout kolonku „viděla jsem kjógen“ a být zas o trochu víc „in“ ^^

Vzduch v sálech :)

Poslední věcí, kterou musím oproti minulým ročníkům rozhodně pochválit, bylo klima v promítacích a přednáškových sálech. A opravdu to nemyslím jako vtip. Nevím, jestli jsem si prostě za ta léta už zvykla nebo jsem se tentokrát nevyskytovala na nejžádanějších programech, ale letos mi ve všech sálech přišlo naprosto bez problémů dýchatelno. Myslím, že větrací pauzy vážně dost pomohly. Navíc se díky nim daly pěkně korigovat případné skluzy programu. Takže BANZAI pro větrací pauzy!

Také jsem po dlouhé době potkala spoustu známých, poznala pár nových tváří známých jen z internetu a historek, příjemně si popovídala, pobavila se atd. Takže příští rok AF znovu určitě nevynechám a když budou pozitivní ohlasy, připravím si zas nějakou tu přednášku. Tak pište! :)

Mistrovství České republiky v tanečních hrách 2009 se konalo 8.11. během veletrhu Digitex na Brněnském výstavišti. Loni, kdy jsem poprvé uvažovala o účasti na MČR, jsem nakonec dala přednost jiné akci, ale letos už jsem byla pevně odhodlaná jet. Sice jsem celkem váhala, jestli soutěžit, ale chtěla jsem tam prostě být, minimálně jako divák. No a když už jsem se kvůli tomu měla trmácet až do Brna, byla by přece škoda to aspoň nezkusit.

A tak jsem v neděli osmého v šest ráno popadla tenisky, sukni a pití a vyrazila na vlak v spolu s Jarníkem, který jel se mnou, aby mi dělal společnost, psychickou podporu a taky aby mohl obhlédnout novinky na Digitexu.

Nejdřív jsme dorazili ke stánku rare-items v pavilonu G, kde to na mistrovství nevypadalo ani za mák. Odtamtud jsme ale byli posláni do Céčka, kde bylo vše už v plném proudu. Potěšilo mě, že vidím hard impacty a taky nějaké známé tváře :)

MČR probíhalo tak, že dopoledne se hrála kvalifikace, které se mohl zúčastnit kdokoliv, a odpoledne se pak 8 nejlepších hráčů z kvalifikace utkalo v hlavním turnaji. Kvalifikace fungovala tím způsobem, že si každý vybral dva z pěti předem nalosovaných songů obtížnosti Expert 9 a ty odskákal. Kriteriem pro postup byl součet získaných procent.

Nalosované songy byly Dawn, Da Roots, Disconnected-hyper, Flying High (nebo Fly Away? ^.^’) a We Know What to Do. Hrálo se na zmíněných Impact Arcade hardpadech s přidělanými přenosnými bary, které působily docela vtipně, ale svému účelu snad posloužily (já to neposoudím, tu věc pořád ještě používat neumím ^.^’) Měli jsme šanci tréninkového songu (tedy oťapkat si náčiní nanečisto), které jsem samozřejmě využila. S radostí jsem zjistila, že mi přesnost zase „funguje“. Po Advíkovém fiasku jsem se totiž bála, že chyba je vážně ve mně a ať vlezu na jakýkoliv jiný pad než můj domácí, budou výsledky hrozivé. Impacty ale nezklamaly, s těmi jsem prostě kompatibilní :D I speedmody byly „jako doma“, takže pro mě výchozí pozice naprosto ideální.

Když jsem se pak rozhodovala, co budu na kvalifikaci skákat, Da Roots pro mě byla jasná volba ;o) Ovšem to byla jasná volba skoro pro všechny, zásadní otázkou zůstávala druhá skladba. Nakonec jsem se rozhodla pro We Know What To Do, která mi přišla nejpřijatelnější, přestože je dost ošemetná. Je to tam samá fialová (triola) a je v ní spousta gallopů. (Pro nezainteresované: má to divnej rytmus a ještě se u toho musí směšně poskakovat :) Odskákala jsem je tak, že jsem s výsledky byla celkem spokojená. Da Roots na tuším 88 a WKWTD na 80.

V pauze při čekání na výsledky jsme vyrazili obhlédnout veletrh a splašit někde nějaké jídlo. Veletrh Sport life mě příjemně překvapil. Do té doby jsem v životě na žádném veletrhu nebyla, takže nemůžu posuzovat, jak co bylo dřív a teď, jak se věci mění k lepšímu/horšímu atd. Každopádně mě potěšilo, že spousta stánků byla zaměřená (i) na koncové zákazníky, což jsem nečekala. Zvlášť ve sportovních pavilonech to konkrétně znamenalo, že zde bylo možné očumovat a vyzkoušet různá sportovní udělátka, jezdítka a hejblátka. Digitex a Interkamera pak působily poměrně chudším dojmem (na to, že to mají být pozůstatky slavného Invexu), ale možná to bylo tím, že neděle byla už posledním dnem veletrhů.  Ani o jídlo nebyla nouze a místní EXPO kebab mi moc chutnal  :)

Když jsme se vrátili do „turnajového“ pavilonu C, zjistili jsme fascinující novinu. Postoupila jsem! Hurá. To mi naprosto stačilo ke štěstí. Už jsem do toho Brna nejela zbytečně. Mistrovství mělo vypuknout na hlavním podiu pavilonu, až skončí právě probíhající veleturnaj v Counter Striku, což nikdo nevěděl, kdy vlastně bude, tak jsme se šli ještě jednou cournout po ostatních pavilonech. Třeba ten věnovaný zimním sportům mi byl hodně sympatický, ale podařilo se nám z něj odejít včas, tj. dokud do sebe CSkaři na podiu ještě pořád stříleli. Jednou ale přestat museli, vyhlásili své vítěze a uvolnili podium (pro nás) nejdůležitější události dne – finále Mistrovství ČR v tanečních hrách.

Technika byla na podium nainstalovaná téměř v mžiku a už nás 8 postupujících někdo volal na podium. Tak jsme si tam vylezli, poslechli si proslov hlavního uvaděče, který obecenstvu sestávajícímu se z asi dvaceti čumilů vysvětlil, že teď se tu bude bojovat o titul „mistra tanečních podložek“ a šlo se na věc.

Finále se hrálo jednoduchým pavoukem – single elimination a best of 3. Laicky řečeno: na dva vítězný a kdo prohraje, končí. Kompletní pravidla ZDE, kdyby někoho zajímaly. Mým protivníkem byl MaJJ a jelikož měl lepší výsledky v kvalifikaci, rozhodl, že jako první budu vybírat já. Vybírané songy měly být Hard 8+, tak jsem vzala svou klasiku nejklasičtější – Renaissance. No a projela jsem ji, i když poměrně těsně. Myslím, že to bylo něco jako 94.9% a 95,4%. Každopádně, když pak MaJJ vybral (dobrovolně o.O) Summer in Belize, věděla jsem, že už nemám šanci rozhodně a snažila jsem se jen odskákat to tak, abych si neuřízla moc velkou ostudu. Chvílemi mi ale stejně ulítával pohled na to, jak to protihráč s klidem dává, což mi na soustředění moc nepřidávalo. XD Dopadlo to pak na nějakých 77% a bylo vymalováno. Ovšem musím uznat, že MaJJ je fakt dobrej!

Když jsem popadla dech, jala jsem se napjatě sledovat další vývoj turnaje. Na podiu zrovna usilovně dupali Zennie a Kubago rychlostí, kterou jsem téměř nestačila sledovat. Během jejich řádění ale začaly technické problémy – počítač začal jeden pad úplně ignorovat. No nic, zkusilo se to znovu… a stalo se to znovu. Kluci takhle ten svůj souboj opakovali snad pětkrát. Divila jsem se, kde berou tu sílu. Technické potíže sux (a to nemluvím o tom, že na začátku odmítal spolupracovat mikrofon), ale byla to prostě smůla. Bohužel to odradilo i drastickou většinu diváků, takže když byl problém vyřešen, sledovala turnaj už jen hrstka lidí.

Dál už vše probíhalo tak, jak mělo. A výsledky víceméně podle očekávání – až na jedno velké překvapení. Tím překvapením se ukázal být MaJJ, který v semifinále porazil Centime a dostal se tak do finále proti S’Tsung. Měla jsem z něho radost (že jsem se nechala porazit někým fakt dobrým :D) První místo ale přece jen s přehledem urvala S‘Tsung. O třetí místo se poprali Centime a Zennie, z čehož vítězně vyšla Centime.

Celkové výsledky vypadají tedy takto: 1. S’Tsung; 2. MaJJ; 3.Centime. Téměř celý turnaj excelentně moderoval Srandista. Ta role se mu tak zalíbila, že se na konci snad ani nechtěl vzdát mikrofonu. Před vyhlášením přišla na řadu lehce brutální „divácká soutěž“ pro přilákání publika. Soutež ve smyslu „hodím mezi vás tenhle pad a kdo si ho urve, tomu zůstane“ vyvolala doslova masakr. Tedy aspoň mně to tak připadalo a to jsem byla pouze na kraji bojující skupinky. Následovalo vyhlášení, ještě jeden hozený pad, ke kterému už jsem se ani nepokoušela přiblížit, rozloučení a hurá domů.

Byl to ale příjemný a vydařený den, příště půjdu zas. Jen musím za ten rok zas trochu potrénovat :)

fotky: (c)Molík a Jarník

Bohové nám byli nakloněni, a tak se o víkendu 31.10.-1.11. mohl v Praze v kulturním centru Zahrada konat již tradiční Akicon. Jelikož jsem se letos účastnila jakožto org, ovšem takový ten low-level org, měla jsem šanci prožít a zhodnotit akci z obou stran. Chvílemi z pohledu pořadatelského, chvílemi zas z toho diváckého. Ze žádného ale pořádně, protože do zásadních organizačních věcí jsem samozřejmě neviděla a v roli diváka jsem zas nebyla moc dlouho. Pokud vás ale můj hybridní úhel pohledu zajímá, pak je tu pro vás následující report.

S letošním Akiconem to téměř do poslední chvíle vypadalo dosti nahnutě. Převážně kvůli problémům s dojednáváním prostor. Řekla bych, že dokonce déle to vypadalo, že Aki vůbec nebude, než že bude. Byl opravdu zázrak, že se vrchním SPJK vyjednávačům nakonec povedlo získat prostory Zahrady, přestože v jiný než původně plánovaný termín a oproti loňsku omezené. Navíc celý con prošel kompletní legalizací (od promítání až po písničky na DDR), což znamenalo, že promítaného anime bude muset být o poznání méně a ne všichni to přivítají s nadšením.

Podmínky, za jakých se měl con konat pak daly vzniknout několika strašlivým proroctvím. Do Zahrady měli totiž během conu přijít maminky s dětmi na pohádkové představení a zároveň důchodci na komentovanou výstavu o Grónsku. Děti, matky, důchodci a otaku v jednu chvíli na stejném místě? Je jasné, že takováto kombinace by zaručeně mohla způsobit něco opravdu strašlivého. Časem se k tomu přidala ještě fáma o motorkářích, kteří tam údajně měli být někde nějak taky, ale doteď netuším, jestli měla tahle poplašná zpráva někde skutečný základ. Každopádně to vypadalo, že Akicon bude opravdu něco…

Předehra

Akiconový maraton pro mě začal v sobotu v jistou ranní hodinu, ve kterou by se o víkendu rozhodně vstávat nemělo. Jelikož mi Mitsuki v pátek večer prozradila, že na náš plánovaný turnaj ve Stepmanii nemá ještě zhola nic, strávila jsem cestu autobusem sepisováním systému turnaje, který jsem vymýšlela převážně během předešlé noci. Kupodivu fungoval.

Když jsme společně s dalšími, které jsem potkala cestou, dorazili do Zahrady, docela jsme se podivili, kolik podezřele oblečených lidí v půl osmé ráno navštěvuje zavřenou kavárnu ve vestibulu ;o) Více než hodinu před začátkem jsme totiž na místě našli už spoustu nedočkavých návštěvníků. Jak se dostali dovnitř, bylo jasné, dveře byly otevřené. Otázkou bylo, jak je dostaneme ven, abychom je mohli všechny v deset poctivě prohnat pokladnou (až bude postavena).

Hned ze začátku jsem měla mít službu na šatně, tak jsem po krátké instruktáži, jak nakládat s kterými lístečky, AkiKrámem, AkiBony a dalšími šatnoproprietami, začala předčasně odbavovat nedočkavce. Pomáhala mi Gabi, jakožto instantní org. Před oficiálním začátkem byla práce šatnářek celkem pohodová. Skutečný masakr začal až o pár desítek minut později…

Šatnářské dobrodružství

Šatna na letošním Akiconu byla jedním slovem MASO. Lidí přišlo opravu hodně a přinesli si s sebou spoustu zavazedel. Loni se tento problém vyřešil tím, že se věci daly odložit do tělocvičny, která letos ovšem k dispozici nebyla. A tak se bágly, krosny a tašky asi tří set lidí měly najednou octnout v šatně na prostůrku velkém asi jako dvě standardizované záchodové kabinky. Ono to ukládání, to by samo osobě takový problém nebyl (dokud bylo místo), horší to bylo s hledáním. A že ho bylo dost často zapotřebí. Lidi si v batůžcích zapomínali tu peněženky, tu pití, jindy zas třeba brýle. A zkuste si v hromadě asi tak stovky zavazadel hledat „takovej černej batoh“ :D

Ale návštěvníci byli shovívaví a pochopili, že když v dobu návalu budou chtít něco zpátky, budou si prostě muset chvilku počkat, než se k tomu někdo proplave. A to doslova. Plavání v moři krosen by klidně mohla být nová olympijská disciplína. Po zkušenostech z Akiconu myslím, že bych měla i šanci se kvalifikovat. Chvílemi jsem při pohledu na neforemnou horu věcí propadala zoufalství, jindy jsem dostávala hysterické záchvaty smíchu. Pokud se vám tedy stalo, že jste se na šatně místo požadovaného zavazadla dočkali mého vyšinutého „chachachááá“ (a časem i toho zavazadla samozřejmě ;o), už víte proč.

Práce na šatně prostě nebyla žádný med, ale naštěstí jsem na ni nebyla sama. Původně jsem sice měla být, pak byla pro jistotu první služba zdvojena, ovšem nakonec to dopadlo tak, že nás tam bylo pět a stejně jsme měli co dělat. Na tomhle místě bych chtěla poděkovat všem, co svůj původně volný čas z dobré vůle obětovali boji s kabáty a batohy a pomáhali mi. Konkrétně Gabi, Michovi a úplně nejvíc Atelwen, kterou potom čekalo ještě několik dalších šatnových služeb. Za celý con jsem ji snad nepotkala jinde než na šatně a má můj neskonalý obdiv. Já se po těch pěti hodinách vypotácela úplně vyřízená. A dík patří taky Jarníkovi, který mi během mé služby přinesl take-away nudle z nedaleké Číny :3

Stepmania Crazy turnaj

Hodinu po skončení kmitání na šatně jsme s Mitsuki měly vést Stepmania Crazy turnaj. Lidí se nám přihlásilo přesně osm, což byl počet, na který se dal můj geniální turnajový systém z autobusu lehce nasadit. Názvu „crazy turnaj“ jsme opravdu dostály, jelikož jsme si na naše nebohé soutěžící vymyslely opravdu netypické disciplíny. Snažily jsme se být originální, takže kromě kol sestávajících se ze skákání snožmo nebo bez zvuku jsme zařadily i týmovou část turnaje a takové záludnosti jako skákání se zavázanýma očima (a nápovědou) a zdá se, že to mělo úspěch. My jsme se rozhodně bavily. Doufám, že i soutěžící ;o)

Program v hlavním sále

Okolo půl páté jsem konečně měla všechny oficiální povinnosti odbyté a mohla jsem se tedy jít účastnit programu v roli běžného diváka. Jako první padla volba na Grekovu přednášku Klišé v anime. Přednáška byla vedená převážně formou diskuse, přesto byla zábavná a zajímavá. Grek je prostě v jistém smyslu záruka kvality.

Dalším bodem programu, na který jsem se rozhodla zůstat, přestože jsem byla tahána do hospody, byl Animestop. A myslím, že jsem neprohloupila. Otázky byly zajímavé, poradci vtipní a soutěžící měli kchůl tlačítka. Prostě všechno, jak má být. Publikum se nenudilo ani minutu. A jako bonus se mi tam ještě poprvé podařilo zahlédnout živou Beldaran a chvilku si s ní popovídat .

Hospoda-Vyhlášení-Hospoda

Po Animestopu už jsem se konečně dostala do výše zmiňované zapadlé hospody poblíž, kde už čekalo smíšené osazenstvo manga-fanu a sekai. Odtamtud jsem si po chvíli odskočila zpět do Zahrady vyhlásit výsledky turnaje, ujistit se, že divadlo se bude natáčet, abych o něj nepřišla, a šup zpátky do vyhřátého lokálu. Následující asi dvě hodinky jsme strávili příjemným pokecem nerušeným hordami znepokojivě oblečených teenagerů. Dorazila dokonce i chill, která jinak letos na Aki vůbec nešla. A až na časem přiopilého Círdana to bylo prostě fajn :)

Kreativní večer a yaoi noc

Zpátky v Zahradě mě pak zcela náhodou čekal jeden z vrcholů celého letošního Aki. Spontánně vzniklé kreativní řádění asi šesti orgů včetně mě. Tuším, že to začalo tím, že jsme našli zbylé nepoužité papírky na dotazy pro Zoner, a skončilo to tvorbou velkého uměleckého díla, které bylo tvořeno tak, že jsme postupně jeden po druhém připisovali po jednom slově k právě vznikajícímu souvětí. Někteří se snažili navazovat alespoň na předchozích pár slov, jiní takové tendence vůbec neměli. Tímto systémem vznikla velmi kvalitní experimentální próza.  Pro ilustraci, končila  slovy „…neboť Gándhí ptakopysk vždycky průvod pyčo!“ Poučení: unavení orgové dokážou nečekané věci ;o)

Když jsme se dostatečně kreativně vyčerpali, přesunuli jsme se do herny k SoulCalibru. Vyhlásili jsme pofidérní „orgovský turnaj“ a jali jsme se vzájemně mydlit stylem nevim-kterej-čudlík-co-dělá-ale-když-jich-budu-mačkat-hodně-najednou-a-rychle-bude-to-dělat-hustý-věci. Geniální odreagování. Jen chudáci hráči, kteří tomu rozumí a poflakovali se okolo. Ti vypadali, že je každou chvíli trefí. Ještě bych se chtěla omluvit lidem, co v tu dobu spali vedle ve workshopárně. Než nás někdo upozornil, že je vedle nás spací místnost, je možné, že jsme je docela budili. Osud je ale občas spravedlivý, a tak mě pomyslný trest čekal hned pár desítek minut na to…

Když jsem dorazila do malého sálu vyhrazeného pro spaní, trochu mě překvapilo naplno rozsvícené světlo, otevřené okno, zima a zjevně nespící hloučky lidí. Nicméně jsem se i přesto odhodlala vyzkoušet spánek. Zima i světlo se daly částečně eliminovat, hlavním strůjcem mých nočních můr se však stala diskutující skupinka kousek od nás. Nejdřív mě potěšilo, že se v naší místnosti vyskytuje hlouček fanynek Hetalie, nadšení ovšem velmi rychle vyprchalo, když se ukázalo, že jde o yaoi fanynky Hetalie. Naštěstí jsem neslyšela všechno, ale, upřímně, usínat u silně znepokojujících historek typu „jak jsem se ve třinácti letech poprvé dostala k yaoi, nyaaa“ člověku opravdu příjemné sny nenavodí. Ale hlavně, že se mi podařilo usnout.

Beseda Ren‘Ai tvůrců

Ráno jsme se s Mitsuki a podporou v podobě Jarníka a Geonta poctivě dostavili na besedu ren’ai tvůrců v bláhové představě, že nás tam bude zapotřebí. Hned na začátku ale naše ega dostala krutý zásah, když Wolfii představil všechny přítomné tvůrce (i několik zrovna nepřítomných), pouze nás jaksi vynechal >_< Nejdřív přišla na řadu nějaká všeobecná nic moc neříkající moudra a doporučení, časem se ale rozpoutala diskuze, takže jsme si aspoň příjemně popovídali s ostatními tvůrci, kdyby nic jiného. Moc nových poznatků jsme si za ty dvě hodiny neodnesli, ale aspoň jsme u pár věcí zjistili, jak to dělali ostatní.

Grekova přednáška na přání

Posledním bodem programu, který jsem chtěla vidět, byla Grekova reprízovaná přednáška Rule of cool, kterou jsem minule neměla šanci vidět (ale hory FTW!). Přednáška měla všechny devizy, jaké má dobrá grekovská přednáška mít – byla opět poutavá, vtipná, poučná, nicméně… strašně dlouhá. Chápu, že se Grek snažil říct i všechno, co minule nestihl, ale tohle bylo už opravdu moc. Vím, že jsem lemra a nevydržím udržet plnou pozornost déle než 60 minut (s vypětím sil a zajímavým tématem 90), ovšem přednáška byla stejně plánovaná na hodinu a půl, kterou jsem celkem v pohodě zkousla. Přetažení o dalších 30 minut bylo ale dost nepříjemné. Nejvíc samozřejmě pro následující přednášející a další diváky, kteří museli celou dobu čekat venku. Pro nás v sále, nebo aspoň pro mě osobně, to ale bylo taky dost nemilé. Pozornost jsem už neudržela, ani kdybych chtěla, protože jsem neustále musela myslet na ty chudáky venku, na to, že Gobloch takhle přijde o polovinu času na svoji přednášku a bylo mi vysloveně trapně za nás za všechny, že tam tak sedíme, posloucháme a přes opakovaná upozornění zpoza dveří se nikdo z hlavních aktéru nijak nesnaží přednášku uspíšit (a pokud ano, tak tedy neúspěšně). Bohužel mi to zkazilo celkový dojem z celé přednášky.

Zakončení

Před oficiálním zakončením jsme v hlavním sále zastihli ještě zbytek Vavčovy přednášky o novinkách asijské kinematografie, tak jsem si aspoň mohla připomenout, jak strašně moc se těším na Liar Game 2 (pokud bude v duchu prvních dílů první série a ne jejího pochybného konce). Následovalo oficiální zakončení, trocha toho poklízení, velké hromadné focení a cesta domů. A jako bonus „slavnostní večeře“ v číně s dalšími aki-org odpadlíky, kteří se nedrželi s hlavním davem a potkala jsem je v autobuse cestou domů. A byla to skvělá tečka za celým tím šílenstvím.

Mám-li zhodnotit Akicon jako celek, vidím ho jako vydařený. Pár věcí mi tam sice hnulo žlučí, ale šlo převážně o lidi a momenty s Akiconem jako takovým nesouvisející. Na druhou stranu mě zase spousta jiných věcí příjemně překvapila. Za daných podmínek byl Akicon 2009 z mého pohledu v rámci možností jasný úspěch.

-  fotky: HejTy -

Odkazy:
Oficiální stránky Akiconu – seznam dalších fotek a reportů
Plná verze surrealistického veledíla ze sobotního večera

Ke všeobecným věcem bych ráda ještě předem podotkla, že Modrá škola, kde se to všechno konalo, mi přišla prostě dobrá. Advíku byla sice poměrně malá, sprch a spacích míst byl chvílemi zoufalý nedostatek a spousta lidí pak tu školu proklínala, ovšem na akci poněkud menšího formátu by ta budova byla podle mě ideální. Taková správná conová škola – všechno blízko sebe, přehledné, žádné rozlehlé bludiště.  Druhou věcí, kterou nesmím zapomenout zmínit než se vrhnu na samotný report, je, že Hudební linie je prostě nejlepší, protože má vlastní laminovačku! :) A teď už k samotným programovým highlightům.

Advík svatby – čtvrtek 22:00

K nápadu pořádat na Advíku fiktivní svatby jsem byla od počátku skeptická. Přiznám se, že mě to dokonce vyděsilo, když jsem o tom slyšela poprvé. Nicméně zvědavost je zvědavost, tak jsme se šli aspoň na ty první podívat. A ono to kupodivu bylo celkem zábavné. Jsem ráda, že jsem to viděla. Nápad se „svatebním jazýčkem“, který musí snoubenci společně sníst, byl prostě geniální. A Denerog v převleku za družičku… to bylo něco, na co se nezapomíná. Brali se všichni možní i nemožní. Převážně šlo ale o svatby dvou holek. Časem se zjevil taky jeden bigamista a vrcholem byla čtveřice lolitek, které se musely vzít každá s každou, takže k tomu oltáři putovaly celkově šestkrát. Chlebíčky nebyly ale žádné :( Nicméně slyšela jsem pak o jedné svatbě v sobotu, která prý byla se vším všudy, tedy s rýží, občerstvením i únosem nevěsty…

Algorithm march – pátek 14:00

Algorithm march byl jedna z věcí, na které jsem se na Advíku těšila nejvíc. Chvíli se proslýchalo, že vůbec nebude, protože japonská kapela v pátek údajně odvařila mixážní pult. Workshop se ale konal. Za ztížených podmínek, ale konal. Takže jsem se konečně mohla naučit onen legendární taneček. Yippie! S sebou jsem dotáhla ještě Seritku. Ostatní se toulali bůhví kde.

Čekala jsem, že si to nejdřív nacvičíme všichni společně, pomalu a po částech. Trénink ovšem spočíval v tom, že jsme dostali papír s nápovědou (=textem), všechny pohyby nám byly jednou předvedeny a šlo se rovnou na věc. Utvořili jsme dva hady začínající vždy člověkem, který to uměl, s tím, že ostatní můžou přece vždycky kopírovat toho před sebou. Tato premisa se však ukázala býti nesprávnou. Když se člověk totiž uklání dozadu nebo se dívá do strany, nemá moc šancí pozorovat, co dělá ten před ním. Nicméně i přes to, že jsme sestavu nacvičovali rovnou a s hudbou pouze z mobilu, jsme to celé zvládli secvičit poměrně rychle.

Časem jsem dospěla k tomu, že nejjednodušší je být na začátku řady a vést ji. Není sice od koho odkoukávat, ale řídit se podle slov písničky mi přišlo snazší. A když jsem si zapamatovala na místě vzniklou poučku „Když nevím, plavu“(hiraoyogi), dávala jsem to skoro bez problémů i kdekoliv v řadě. Každopádně jsem si to ale celou dobu ohromně užívala a můj velký dík patří organizátorům za nápad i realizaci v bojových podmínkách.

EDIT: Po více než roce jsem zjistila, že z našeho snažení existuje i záznam. Ohó! :D

Kara, kara, karaoke – pátek 16:00

Soutěž v karaoke byla další věc, na kterou jsem se na Advíku těšila hrozně moc. Také tu předem provázely fámy o zrušení a problémy s mixákem, ale brzy se zas rozkřiklo, že karaoke přece jen bude.

Dorazila jsem chvíli před začátkem, jak velely pokyny pro soutěžící. V tu dobu jsme tam ale byly pouhé dvě soutěžící, dvě moderátorky a diváků pomalu ještě méně než nás. Chvíli jsme tedy uvažovaly o tom, že bychom ten „duel“ mohly odbýt třeba zápasem v bahně nebo tak něco. Na poslední chvíli se však zjevilo ještě třetí soutěžící duo a jejich fanklub, tak to začalo vypadat, že soutěž nakonec možná bude mít i smysl.

První jsem šla já s písničkou Inori z anime RomeoxJuliet, po mně Nielian, která zpívala Run od Snowpatrol. Dost příjemně mě tím překvapila. Už vůbec tou volbou. Ta písnička rozhodně patří k mým oblíbenějším, ovšem je značně rozvleklá a monotónní, tak jsem se docela divila, že si ji vybrala. Nielian ji ale zazpívala v úpravě (viz komentáře), která to dost osvěžila a oživila. A navíc jí to moc pěkně zpívalo.

Pak nastoupily dvě bleachařky s evidentně dost velkou trémou. Za mohutné podpory publika ji ale překonaly, odzpívaly spolu nějaký ending bleache a vrátily se červenat zpátky mezi své nadšené fanoušky. V tu chvíli se, kde se vzal tu se vzal, objevil ještě další soutěžící – Adolf 01. V momentě, kdy vstoupil na podium, ovšem přestal fungovat poslední funkční mikrofon. Adolf se ale odradit nenechal a rozhodl se, že svůj song z Berserka odzpívá i tak. Během jeho vystoupení se holkám nějakým zázrakem povedlo přivést mikrofon zpátky k životu, tak jsme si jeho osobitou interpretaci mohli vychutnat ještě podruhé.

Ani Adolfem ale soutěž neskončila a odkudsi z publika se vyloupla další registrovaná soutěžící. Zpívala vlastní překlad prvního endingu FMA a podle mého byla vážně dobrá. Bohužel se na jejím projevu trochu podepsala tréma, nicméně velké uznání si zaslouží určitě, minimálně za ten překlad.

Když už se žádný další soutěžící nikde nezhmotnil, uzavřely moderátorky soutěž a rozdaly hlasovací lístky. Hlasovalo publikum během dalších asi 24 hodin a výsledné pořadí na prvních místech se v podstatě shodovalo s pořadím, v jakém jsme vystupovaly :)

Celkově mě karaoke soutěž prostě bavila. Velký potlesk si zaslouží hlavně Seqoyka a Rin, které to zvládly celé organizovat, přestože už vypadaly značně vyšťaveně. Jen je škoda, že nebylo víc lidí, a to na obou stranách jeviště. Tak se koukejte příští rok hlásit. A jestli si netroufáte, přijďte soutěžící aspoň podpořit, určitě to bude stát za to!

Feet Of Fame – pátek 20:00

O Feet Of Fame se moc objektivně rozepsat nemůžu. Dojem z celé akce jsem ti totiž zkazila vlastní neschopností a dlouhosáhlým přemítáním o ní ^.^‘ Problém tkvěl v tom, že jsem se úplně brutálně předšlapávala. Tolik greatů za sebou jsem snad nikdy předtím ani neviděla, natož nahrála. Nejdřív jsem to sváděla na trinpady, pak na špatnou synchronizaci, ale brzy jsem pod vlivem okolností musela uznat, že problém je opravdu ve mně, nikoliv v technice, což mě opravdu opravdu nepotěšilo. Budu s tím muset něco udělat.

Co se ale FOF jako takového týče, můžu zas skoro jen chválit. Výběr songů super (Most Beautiful Song FTW). Stepcharty se mi taky líbily (však jim Trin taky věnoval celou noc ;o). Každopádně byly rytmické, sympatické a přežitelné (až na ty zpropadené miny v You’re My Angel!). Organizaci turnaje taky téměř nebylo co vytknout. Akorát tak ten nedýchatelný vzduch (ještě horší než obvykle), ale s tím asi šlo těžko něco dělat, okna byla už tak otevřená na maximum. A ještě bych asi ukázku songů příště uvítala v trochu méně smrtící hodinu, než byla osmá ranní XD

Hudební maraton – sobota 10:00

Hudební maraton v sobotu dopoledne byl naopak něco, co mi náladu ohromně zvedlo. A hlavně nečekaně. Úplně jsem totiž zapomněla, že by už měl probíhat. Poklidně jsem si s přáteli posnídala v čajovně, podívala se do programu (!), usoudila, že nikde nic zajímavého zrovna neprobíhá, tak jsem šla nahlédnout k hudebním hrám. A hle! On už tam asi hodinu a půl maraton běžel. Naštěstí mi ale bylo dovoleno vzít si ještě soutěžní papírek a jít si oběhnout stanoviště. (Nakonec pak stejně někteří dokončovali ještě asi hodinu po mně.)

Nejdřív jsem vzala to, kde bylo zrovna volno – třídu s Beatmanií a Sambou de Amigo (na Wii). Beatmania mi šla naštěstí lépe než obvykle, zato se Sambou jsem dost bojovala. Hrála jsem to poprvé a navíc ve wiimotech docházely baterky (tak občas odmítaly reagovat). Nějak to ale dopadlo (myslím, že na C). Pak už následovaly úspěchy – Singstar na první pokus tak, že jsem druhý ani nezkoušela a PIU na SS.

ITG na Para kontrolerech bylo dosti weird, ale tím, že jsem dávala lehký song, to šlo. Nejvtipnější byla ale disciplína, kde se skákalo ITG na doubble, ovšem na čtyřech padech a bonusové body byly i za přebíhání mezi předním a zadním párem. To jsem si náramně užívala. Sice jsem se ještě pořád předšlapávala, ale na EASY songu se mi to dařilo trochu zkorigovat a navíc šlo hlavně o přežití. A měli jsme čtyři pokusy, takže spousta času na natrénování. Paráda.

Kromě toho, že jsem se na hudebním maratonu skvěle vyblbla jako loni, se mi ještě podařilo získat celkově třetí místo, což mě taky velmi příjemně překvapilo.

Suikawari – sobota 14:00

Suikawari neboli rozbíjení melounu bylo pro mě asi nejpozitivnější a nejšťavnatější překvapení celého letošního Advíku. Konalo se na travnaté ploše za školou a dorazila na něj jen hrstka lidí, což byla na jednu stranu škoda, ale na druhou jsem se tak aspoň mohla jednoduše dostat přímo k bokenu a melounu. Pro ty, co stále tápou, přiblížím smysl – Suikawari je hra, kterou hrají Japonci v létě na plážích a pravděpodobně už jste na ni v nějakém anime narazili. Veškerá zábava zde spočívá v tom, že se člověk se zavázanýma očima úpěnlivě snaží bokenem rozbít meloun.

Nikdo z přítomných se na začátku neodvažoval to zkusit, tak jsem se chopila příležitosti a šla jsem první. Byla jsem obalena do prostěradla jakožto ochrany před potřísněním. Na netu bylo prý předem upozornění, ať si na to vezmeme zničitelné hadry, ale zřejmě bylo dobře ukryté, protože na něj nikdo z nás nenarazil ^.^‘. Po zavázání očí a zatočení jsem několikrát máchla mimo. Na dobrou radu z publika jsem pak ustoupila o krok dozadu a rozštípla meloun vejpůl na první dobrou. Byla jsem na sebe nesmírně hrdá. Po mně si celou tu švandu vyzkoušelo ještě pár nadšenců a následovala konzumace. Lidí bylo ale zhruba stejně jako melounů, takže zbývalo na každého víc, než by byl schopen zvládnout. S Jarníkem jsme zbodli skoro celou půlku „mého“ melounu a vyrazili nahánět lidi zevnitř, ať si jdou aspoň dát, když už se neúčastnili roztřískávání.

Opět chválím nápad, originální zábavu a notnou dávku osvěžení. Škoda jen, že akce měla (nejspíš kvůli slabé propagaci) tak nízkou účast. Větší publikum by určitě neuškodilo a několik lidí mi další den říkalo, že by hrozně rádi přišli, ale vůbec si nevšimli, že se něco takového děje. Tak snad příště.

Hudební kvíz – neděle 11:00

Na hudební kvíz jsem původně jít nechtěla. Obzvláště, když jsem den předtím slyšela z úst organizátorů výroky jako „Musíme to vymyslet nějak, aby to zaskočilo i Xsofta.“ Tak jsem si zase tak poklidně v neděli po ránu vysedávala v čajovně, když mě a Seritku začala Mii-chan bombardovat SMSkami, ať na ten kvíz dorazíme. Podlehly jsme záplavě spamu a šly se podívat. A dobře jsme udělaly.

Lidí vůbec nebylo málo, otázky lehké taky úplně nebyly, ale byla to sranda a společnými silami jsme odpovědi skoro vždycky nějak dohromady dali. Byla to taková přátelská tipovačka. Xsoft byl hodný, snažil se nekazit zábavu a většinu času taktně mlčel ;o) Body se udělovaly téměř namátkově. Docela mě překvapilo, že na konci jsem jich měla stejně jako Trin a měli jsme spolu svést duel o druhé místo. Počítače se chopil Xsoft s tím, že rozstřelové otázky pro nás vymyslí na místě. Bylo to marné, naše (nebo aspoň ty moje) znalosti silně přecenil. Po několika otázkách typu „Ze kterého mixu/hry je původně tento song?“, které jsme nebyli schopni zodpovědět ani s nápovědou, rozhodla nějaká melodie, u které jsme měli akorát rozhodnout, jestli je z ITG 2 nebo 3. Tak jsme se s Trinem dohodli, kdo bude „dvojka“ a kdo „trojka“, aby to konečně skončilo, a tímto způsobem se mi povedlo získat druhé místo v hudebním kvízu – nejméně zasloužené ocenění celého Advíku ^.^‘ Radost jsem z něho měla ale ohromnou! Vodní pistolka byla snad to nejlepší, co jsem mohla vyhrát. ^___^ Diplom jsem si odnesla zalaminovat na výše blahoslavenou laminovačku. Bylo mi dovoleno si na ní zalaminovat i diplom z Karaoke a za to si zaslouží minimálně ještě jednu ódu: Sniperova laminovačka je prostě nejlepší! ;o)

Muzikál – Svět bez jména – neděle 16:00

Poslední věcí, kterou jsme na Advíku navštívili, byl muzikál Světa bez jména. Upřímně se předem přiznám, že Deník vraha a přilehlý vesmír je mi téměř cizí. Několikrát jsem se pokoušela do něj proniknout, ale vždy jsem to vzdala moc brzy. Malé povědomí o postavách a pozadí sice mám, ale že bych se nějak orientovala v ději, to opravdu ne.

Bála jsem se proto, že daný hudebně vizuální počin půjde naprosto mimo mě. Opak byl ale pravdou. Tuhle zpívanou taškařici, kterou mají na svědomí autoři výše zmíněného online komixu, si šlo dost dobře užít, i když jste o ničem z jejich tvorby nikdy předtím neslyšeli. Jistě, orientující se fanoušci se určitě bavili ještě dvakrát více, ale hlavní zápletka a humor byly pochopitelné (více či méně) pro všechny.

Pětice hlavních aktérů nám dokázala, že dokážou být kreativní na všech frontách. A Lysandra navíc nádherně zpívá ;o3 Víc se už o muzikálu rozepisovat nebudu, abych nespoilovala. Pokud ho budou ještě někdy někde reprizovat, určitě se na něj zajděte podívat. Zábava zaručena.

-  fotky: Jarník a P@trick